Kdyby tak jen byl Stephen Paddock muslimem… Kdyby tak jen zvolal „Alláhu Akbar“ předtím, než začal pálit na všechny ty účastníky koncertu v Las Vegas… Kdyby tak jen byl členem ISIS… Kdybychom tak měli jeho obrázek, jak pózuje s Koránem v jedné ruce a se svou automatickou puškou v druhé…
Kdyby se stalo všechno to, nikdo by nám neříkal, že nemáme zneucťovat oběti a politizovat Paddockovu masovou vraždu řečmi o preventivních opatřeních.
Ne, ne, ne. To bychom věděli, co dělat. Okamžitě bychom už plánovali mimořádné schůze v Kongresu ohledně nejhoršího domácího teroristického útoku od 11. září. Potom by Donald Trump každou hodinu tweetoval: „Já jsem vám to říkal,“ jak zvykne již minuty po každém teroristickém útoku v Evropě, přesně z toho důvodu, aby je politizoval.
Potom bychom rychle volali po sestavení vyšetřovací komise s úkolem zjistit, jaké nové zákony potřebujeme zavést, abychom zajistili, že se to už nebude opakovat. A potom bychom „zvažovali využít všech možností“ proti zemi původu útočníka.
Ale co když je zemí původu útočníka naše vlastní země?
Co se stane, když byl vrahem prostě jen psychicky narušený Američan po zuby ozbrojený zbraněmi ve vojenském stylu, které si legálně zakoupil, nebo snadno obstaral jen díky nám a našim šíleně benevolentním zákonům o zbraních?
Víme, co se stalo. Prezident a republikánská strana nás všude možně naplno ujišťují, že se vlastně nic nestalo a – na rozdíl od jakéhokoli útoku v souvislosti s ISIS – trvají na tom, že událost není možno „politizovat“ tím, že kohokoli, tím spíše je, budeme žádat, aby se podívali do zrcadla a znovu zvážili to, proč tolik oponují zbraňové legislativě, kterou si vynucuje zdravý selský rozum.
Tedy shrňme si to. Obrátíme svět vzhůru nohama, abychom vystopovali i toho posledního bojovníka IS v Sýrii, vyšleme bombardéry B52, řízené střely s plochou dráhou letu, stíhačky F15, F22 a F35, bombardéry U2. Zažádáme naše nejlepší mladé muže a ženy, aby dali tu největší oběť ve snaze zabít či zajat každičkého teroristu.
A kolik vlastně Američanů IS zabil na Blízkém Východě? Zapomněl jsem, je to patnáct nebo dvacet? A náš prezident nikdy nepřestává říkat, že porážka nepřichází v úvahu, milost není na pořadu dne. A je tak tvrdý, že má dokonce i tajemníka na sekretariátu obrany, přezdívaného „šílený pes.“
Komentár Mehdiho Hasana: Čísla neklamú, bieli teroristi sú jasným nebezpečenstvom pre nás všetkých
Ale pokud se bojuje s Národní asociací držitelů zbraní (NRA, National Rifle Association), která více než jakákoli jiná skupina bránila zavedení smysluplnější zbraňové legislativy – vítězství nepřichází v úvahu, umírněnost není na pořadu dne a republikáni nemají žádné „šílené psy,“ jen samé kočičky.
A nebudou od sebe žádat žádnou oběť, ani tu nejmenší, kterou by mohli riskovat ztrátu křesel v Kongresu – tedy postavit se za legislativu, která by Američanům mohla aspoň trochu ztížit možnost vybudovat si takový zbrojní arzenál, jako měl Paddock – zahrnoval 42 střelných zbraní, z toho několik útočných pušek, 23 z nich měl u sebe přímo v hotelovém pokoji a 19 dalších doma, stejně jako tisíce nábojových zásobníků a nějaké to „elektronické zařízení.“ Asi nějaký další lovec jelenů, předpokládám.
Náš prezident a jeho strana mají plná ústa slov o rozdrcení ISIS. Ale pokud mají požádat Národní asociaci držitelů zbraní jen o nejmírnější zpřísnění legislativy, to jsou z nich najednou nevojáci bez kuráže – bez ohledu na to, kolik nevinných civilistů je smrtelně postřeleno, bez ohledu na to, že i jejich vlastní poslanečtí lídři byli vážně zraněni při hraní baseballu. Na prodiskutování jakéhokoli návrhu zpřísňujícího postih násilí s užitím zbraně nikdy nevyjde čas.
Jako by nám nestačil budíček z minulého měsíce, kdy atlantické pobřeží zasáhly bezprecedentní hurikány, které si v Houstonu a na Puerto Ricu vyžádaly škody okolo dvou set miliard dolarů, nehovoříce o menších městech – ale Scott Pruitt, Trumpův šéf Agentury pro ochranu životního prostředí, nám také říkal, že není čas „zhodnocovat příčiny a následky“ těchto superbouří a jak zmírňovat jejich dopady. Máme se zaměřit čistě jen na pomoc obětem, říkal.
Brát vážně ISIS někde daleko za hranicemi, ale přitom nedělat nic pro zamezení těchto a dalších reálných hrozeb přímo za humny, v našich koncertních halách a v našich městech na pobřeží, zavání šílenstvím.
A je to také zkažeností, neboť je to poháněno penězi a hrabivostí výrobců a prodejců zbraní, stejně jako naftařských a uhelných společností, jakož i všech těch zákonodárců a regulačních orgánů, po léta kupovaných a placených jen za to, aby byli zticha.
Oni totiž zatraceně dobře vědí, že většina Američanů nechce lidem odejmout práva lovit či bránit se. Jenže to, čemu chceme bránit, je jen zabránit někomu v tom, aby si doma nebo v hotelovém pokoji nashromáždil takový zbrojní arzenál a pak ho využil proti nevinným Američanům, až v jeho nitru probublá na povrch nějaký šílený hněv. NRA drží všechny tyto zbabělé zákonodárce pod krkem.
Co dělat?
Zapomeňte na přesvědčovací taktiky těchto zákonodárců. Oni nejsou ani zmatení, ani nedostatečně informovaní. Jsou buď koupení, nebo drženi v šachu vydíráním. Není to o tom, že by se dnes na případy Las Vegas a Puerto Rica podíval nějaký čestný a soudný americký zákonodárce a řekl: „To nejchytřejší a nejsmysluplnější, co udělat pro naše děti je nedělat nic.“
Proto jediným lékem je získat moc. Pokud toho máte dost tak jako já, potom zaregistrujte někoho, koho byste mohli volit, nebo se ucházejte o úřad sami. Anebo poskytněte svou finanční podporu někomu, kdo se snaží nahradit tyto zbabělé zákonodárce a přesvědčit většinu o smysluplnější zbraňové legislativě. Jde tu o hrubou moc, nikoli o přesvědčování. První šance změnit rovnováhu sil se nám naskýtá u voleb v roce 2018. Nepokoušejte se cokoli změnit předtím. Šetřete dech.
Jen se snažte získat moc. Začněte teď.
Text publikoval deník The New York Times. Titulní foto: Ibropalic, Pixabay, CC
