Muslimové žijí v Barmě od 9. století. Toto je jejich historie

Příběh muslimské menšiny Rohingja od jejího příchodu na území historické Barmy až do kolonizace Velkou Británií.

Rohingjové (historicky též nesprávně nazývaní také jako „arakanští Indové“) jsou opakovaně vícero světovými humanitárními organizacemi označováni za nejutlačovanější menšinu na světě.

Vláda Myanmaru je má za nelegální přistěhovalce z Bangladéše. Kým ale jsou tito lidé doopravdy? Odkud přišli a jaká je jejich historie?

Národ blízký i vzdálený

Rohingjové (vyslovováni s „gj,“ „g“ i „dž“) jsou menšinovým etnikem žijícím v počtu asi 1,1 milionu na západě až jihozápadě svazové republiky Myanmar (dříve Barma), až na malé výjimky takřka výhradně ve státě Rakhine, obývaném také etnikem Rakhine. Z hlediska náboženství se 96 % Rohingjů hlásí k sunnitskému islámu, zatímco 4 % připadá na hinduisty.

Naopak Rakhinové jsou většinou buddhisté s malou menšinou muslimů. Ve státě Rakhine i na území historické Barmy žije dále několik dalších, etnicky odlišných, malých muslimských menšin. Celkově asi 5 % obyvatel dnešního Myanmaru vyznává islám.

Myanmar je stát na jihovýchodě Asie, obývaný pestrou směsicí etnik a náboženství, úřady evidují celkem 135 oficiálních etnických skupin. K nejpočetnějším kromě Barmánců patří Šanové, Kareni, Monové, Kačinové, horští Kareni, Waové a etničtí Číňané. Z náboženského hlediska jde o převážně buddhistickou zemi, vedle muslimů a hinduistů zde ovšem nalezneme také menší počet křesťanů a zbytky vyznavačů kmenových náboženství.

Rohingjové, které bychom ve státem uváděných statistikách národnostních menšin hledali marně, protože nejsou za menšinu uznáni a od roku 1982 je jim upíráno i právo na občanství, hovoří neuznaným jazykem či dialektem Ruaingga, který je vzdáleně příbuzný bengálštině, kterou se mluví v sousední Bangladéši.

Oba jazyky patří do indoáríjské větve indoevropských jazyků, které v dávné historii sdílí společný původ např. s jazyky slovanskými a dále s většinou jazyků Evropy. Naopak většina ostatních obyvatel země hovoří jazyky patřícími do zcela odlišných jazykových rodin sinotibetské či mon-khmerské. Místní jazykovou situaci lze připodobnit k hypotetickému stavu, kdy by se Češi či Slováci ocitli díky historickým okolnostem ve společném státě s Číňany a Kambodžany.

Příchod Indoáríjců do oblasti na východ od delty Gangy se ztrácí v mlhách dávnověku a souvisí se šířením kultury, která je označována jako „védská“. Podle archeologických nálezů dokládajících jejich migrační posuny z nejranějších sídel ve východním podhůří Hindúkuše na základě změn pohřebního ritu (Indoáríjci své mrtvé spalovali) se dá odhadnout, že mluvčí těchto jazyků dospěli z území dnešního Pákistánu až za střední a dolní tok Gangy již nejpozději do 5. století před kř. érou. Tito noví obyvatelé dané oblasti tak byli současníky občanů starověké Sparty a Athén. Nejvýchodnější výspa tohoto osídlení dala vzniknout vedle mnoha jiných i základu etnosu Bengálců v dnešní Bangladéši a Rohingjů v historické Barmě.

Příchod islámu

První muslimové na území historické Barmy přistávají na lodích v deltě řeky Ayevarwady, na pobřeží Bengálského zálivu a na samotné její západní hranici již před založením první barmské říše roku 1055 králem Anawrathou z dynastie Bagan.

Rozvoj místních muslimských komunit je dokumentován řadou arabsko- a perskojazyčných záznamů, stejně jako zprávami cestovatelů z Číny i Evropy. Nejranější známky o fungujících muslimských sídlech je k dispozici z 9. století kř. éry. Současní barmští muslimové tvoří hned několik národností a jsou potomky místních obyvatel s příměsí arabské, perské, turecké, indicko-muslimské, bengálské, čínské a malajské krve.

Kupci, řemeslníci, námořníci, učenci, vojáci a další převážně elitní profesionálové z těchto území se na území historické Barmy dostávali především za obchodem a ve snaze navazovat vztahy s Čínou. Mnozí z nich tu zůstávali a zakládali rodiny s místními obyvateli nejen indoáríjského původu, ale i z různých lokálních etnik Rakhinů, Šanů, Karenů a Monů, ale i se samotnými Barmánci.

Persky hovořící muslimové hledající cestu do Číny přicházeli především na sever Barmy. Jejich kolonie popisují čínské kroniky již okolo roku 860 kř. éry. Barmským muslimům se často říkalo Pathi, což je údajně odvozeno z termínu Peršan. Tyto obchodní kolonie vzkvétaly tou dobou ve městech Pegu, Dala, Thanlyin, Tenasserim nebo Martaban, město Pathin (dnes Bassein) podle čínských zdrojů bylo převážně perské s barmánskou menšinou. V Martabanu na západě země se usazovali i Arabové. Arabské prameny se zmiňují o kolonii v Pegu už v 10. století.

Islám přicházel do oblastí obývaných Bengálci a Rohingjy také spolu s šířením nových zemědělských technologií a s urbanizací pod vlivem nedaleké Indie, kde se vystřídala celá řada vyspělých muslimských dynastií turkického původu, z nichž poslední byli Mughalové. Na území, na kterém dnes Rohingjové žijí, fungovalo od 12. století samostatné muslimské království Arakan.

Muslimové ve staré Barmě

První záznam o muslimech ze samotných barmských zdrojů pochází z roku 1044 z doby formování I. barmské říše pod dynastií Bagan.

Podle malajských kronik z doby I. Melacké říše na začátku 15. století kř. éry přijížděli barmští muslimští obchodníci na malajské pobřeží pravidelně. V 17. století jsou tito muslimští obchodníci natolik bohatí a mocní, že mohou kontrolovat celý lokální obchod od Barmy po Malajsii. Působili jako guvernéři v hlavních městech vícero provincií.

V této době dochází ke stavbě mnoha mešit, z nichž mnohé se následně stávají také středisky místních budhistických a hinduistických kultů, např. mešita a památník súfíjského šejcha Walí Badruddína v Akyabu.

Jako váleční zajatci či vojáci se do Barmy dostávají také indičtí muslimové, zejména po dobytí samostatného státu Arakan na západě Barmy (přibližně v oblasti dnešního svazového státu Rakhine) mezi lety 1546 a 1549.

Odtud barmští králové zaútočili na indický Ássám, což mělo za následek přivlečení dalších indických muslimů. Tito zajatci se asimilovali s původními Arakanci a staly se jádrem etnického korpusu Rohingjů. Příliv dalších zajatců neustával a pokračoval až do začátku 19. století.

Od vrcholu k úpadku

Král Bodawpaya (vládl 1781-1819) z dynastie Konbaung si svých muslimských poddaných z Amarapury vážil natolik, že se k nim roku 1783 přesídlil a stal se prvním barmským králem, který je následným zvláštním královským dekretem uznal a přiřkl jim významná privilegia.

V tom čase sloužila v barmské armádě elitní muslimská kavalerie pod velením Chána Sa’ba Bo, který též sloužil jako ambasador v Číně a roku 1824 v počtu jen asi 100 mužů vzdorovali pokusu Britů o invazi do Barmy. Jejich vítězství sice zasadilo protivníkovi citelnou ránu, svobodu zemi však neuhájilo.

Ve 40. letech 19. století se ale k moci dostávají jiné palácové kruhy než ty, které byly doposud vůči muslimům naladěny vstřícně. Nový král Pagan Min (vládl 1846-1852), nechal zatknout a posléze odsoudit k smrti amarapurského muslimského starostu Sa’b Beje. Proti němu povstali princové Mindon a Ka Naung, provázení muslimy U Bo a U Yuetem a částí muslimských dělostřelců.

Ka Naung svým věrným muslimům zajišťoval i vzdělání v moderních technologiích, např. studiu výbušnin a jejich vojenského využití. Mindon (vládl 1853-1878) v roce 1853 během ceremoniálu umožnil svým muslimským jezdcům z Akbarovy a Walí Chánovy kavalerie jíst halál maso. Jednalo se o porci asi pro 700 lidí.

V novém sídelním městě vzbouřenců, Mandalaji, byla muslimům věnována celá jedna čtvrť, vybavená mimo jiné i 20 mešitami. Pro ty z nich, kteří se vypravili do Mekky na pouť, pronajímal přímo nedaleko Ka’by karanvansaraj spravovaný přímo barmánskými muslimy. Ten ve svých básních opěvoval i barmský muslimský učenec a básník imám U Shwe Taung.

Byl to však již jen odlesk slávy staré Barmy, budované rukama nejen budhistů, ale také muslimů. Zmatků okolo nástupnictví stále více využívali pro posílení svého vlivu Britové a postupně Barmu ovládli a připojili ke svému koloniálnímu panství.

Foto: Wikimedia Commons, Pixabay, Sasint, CC; Flickr, IHH, CC; Flickr, United to End Genocide, CC