Muslimové Rohingja: kořeny současného násilí

Svobodná Barma upřela své občanství muslimům indického původu, mezi nimi i Rohingjům, byť oni sami na daném území žili i v dobách dávno před kolonializmem.

Rohingja nejsou komunitou přistěhovaleckou, ale lidem, který na svém území žije tisíce let v počtu více než jednoho milionu. Další asi milion Rohingjů byl vyhnán do diaspory. Pokusme se pochopit, v čem vězí kořeny současného konfliktu.

Barma v éře kolonializmu

Poté, co Britové v roce 1824 provedli invazi do Barmy, postupně dobyli i zbývající části kdysi slavného království, které se jim stavěly na odpor. Barma byla připojena k Britské Indii a stala se součástí impéria řízeného z Londýna. Britové vládli zemi více než 100 let, až do 4. ledna roku 1948, kdy země znovu získala samostatnost.

Během koloniálních časů prosazovali Britové imigrační politiku nedobrovolného přesídlování indické muslimské populace do Barmy. Pomocí tohoto rozesídlování etnických a náboženských skupin měnili kolonialisté demografickou strukturu podrobených zemí za účelem relokace pracovních sil tak, aby narůstala efektivita práce a produktivita kolonií.

Přesídlování bylo bráno jako interní záležitost, protože Barma nebyla Brity považována za samostatnou zemi, ale za pouhou součást jejich nejdůležitější kolonie, Indie. Následkem byl prudký nárůst počtu barmských muslimů indického původu až do té míry, že si Barmánci, kteří tyto machinace s obyvatelstvem ostře odmítali, v samém závěru britského koloniálního panství vymohli zaškrcení přílivu indických přistěhovalců tzv. Indo-Barmskou imigrační dohodou z roku 1941.

Vyhlášením nezávislé Barmy o sedm let později tento příliv Indů (převážně muslimského vyznání) do Barmy ustal. Nová svobodná Barma prohlásila přesuny prováděné Brity velmi záhy za nelegální. Na základě tohoto usnesení následně upřela své občanství muslimům indického původu, mezi nimi i Rohingjům, byť oni sami výsledkem britských relokací nebyli a na daném území prokazatelně žili i v dobách dávno před kolonializmem.

První jiskry konfliktu

Trpká zkušenost barmských buddhistů s fungováním koloniální správy stojí patrně v základech jejich dnešní nenávisti vůči muslimským obyvatelům kulturně a jazykově spřízněným se sousedními indickými etniky.

Právě proto odmítají uznat historické nároky Rohingjů a i samotný jejich vlastní název, neboť je považují prostě jen za bengálské přistěhovalce, které jim cizí mocipáni vnutili proti jejich vůli, aby z velmocenských důvodů vytvořili v Barmě vnitropolitický problém.

Brzy po získání nezávislosti Barmy na Británii, ještě roku 1948, byl přijat Zákon o občanství Barmského svazu, který přesně vyjmenoval, která etnika mohou získat barmské občanství. Podle Mezinárodní poradny pro lidská práva při Yaleském právnickém učilišti nebyli Rohingjové mezi ně zařazeni už tehdy.

Nicméně zákon umožňoval těm rodinám indicko-muslimského původu, které v Barmě žily více než dvě generace, zažádat si o průkazky trvalého pobytu. Někteří Rohingjové v této době ale přece jen obdrželi i barmské občanství a několik jich dokonce sloužilo i v parlamentě.

Po vojenském převratu, který v roce 1962 svrhl křehkou vládu mladého státu, vydala vojenská junta, která se právě dostala k moci, nové nařízení, dle nějž musí všichni občané zažádat o nové, národní občanské průkazy. Rohingjům byly ovšem vydány jen průkazky trvalého pobytu, které omezily možnosti jejich vzdělávání a diskriminovaly je i na pracovním trhu.

Život v diktatuře

V roce 1982 byl přijat nový zákon o občanství a mezi 135 uznanými národnostmi Barmy nebyli Rohingjové opět. Zákon určoval tři úrovně občanství. Pro získání první, základní úrovně tzv. naturalizovaného občana, bylo nutno prokázat, že rodina dotyčného obývala Barmu před vyhlášením její nezávislosti. Žadatel také musí doložit, že plynule hovoří alespoň jedním z vícero oficiálních jazyků země. Mnoho Rohingjů tuto dokumentaci doložit nedokáže, protože ji buď postrádá, anebo jim ji úřady odmítají vydat.

Ve výsledku jsou díky tomuto zákonu nadále až dodnes omezena práva Rohingjů studovat, pracovat, cestovat, ženit se, praktikovat svou víru a užívat veřejné zdravotnictví. I pokud se jim podaří získat statut naturalizovaných, stále nemohou zastávat pozice ve zdravotnictví, na úřadech a nemohou se např. stát právníky.

První tvrdé zátahy režimu na Rohingje začaly již v 70. letech 20. století. Stát během nich donutil stovky tisíc lidí uprchnout do sousední Bangladéše a Thajska a též do nedaleké Malajsie, případně jiných zemí jihovýchodu Asie. Někteří uprchli i do tak vzdálených zemí, jako je Saúdská Arábie. Uprchlíci vyprávěli o režimních bezpečnostních silách vpadajících do vesnic, kde loupily, znásilňovaly, mučily a zabíjeli lidi a jejichž příbytky vypalovali. Od 70. let uteklo z Barmy okolo milionu Rohingjů.

Vojenská junta oficiálně padla s tzv. šafránovou revolucí v roce 2007. Od té doby se diktátorský režim postupně otevírá někdejším disidentům, mezi nimiž je i dlouholetá politická vězeňkyně a nyní vrcholová politička Aung San Su Ťij, která je sama dcerou vlivného generála.

Mnozí komentátoři připouštějí, že junta se přeorientovala na jiný způsob politické agitace a posiluje svůj mocenský vliv zákulisní podporou radikálních etno-náboženských sil, jako je například extrémistické Hnutí 969 nechvalně proslulého mnicha Ashina Wirathu, samozvaného „barmského Bin Ládina.“

Foto: Wikimedia Commons; Flickr, CC