Dějiny bývají často redukovány na sled bitev a politických rozhodnutí. Každodenní radosti a starosti obyčejných lidí zůstávají nepovšimnuty – včetně toho, jak slavili své svátky.
Profesor univerzity v Montaně a ředitel místního Centra pro studia jihozápadní Asie Mehrdad Kia seznamuje v monografii Každodenní život v Osmanské říši (Daily Life in the Ottoman Empire, 2011) své čtenáře mimo jiné i s různými zvyky spojovanými s ramadánem v Osmanské říši. Mnohé z nich přetrvaly na bývalých osmanských územích, např. na Balkáně, dodnes.
Sváteční výzdoba
Ramadán, v pořadí devátý měsíc lunárního islámského kalendáře, býval pro muslimy na celém světě a v každé době specifický. Osmané nebyli v tomto ohledu žádnou výjimkou. Navzdory tomu, že některé zbožné skutky prováděné v ramadánu nejsou jednoduché, například půst během denních hodin, byly u muslimských poddaných Vysoké Porty přijímány s nadšením a odhodláním a byl to pro ně velmi živý a radostný čas, podobně jako pro muslimy dnes.
V mnoha větších městech říše, jako byly Istanbul či Káhira, byly školy a obchůdky na tržnicích zavřené. Mešity byly na ramadán vyzdobeny a v noci osvětleny. Zvláštním prvkem výzdoby bylo mezi dva minarety mešity zavěsit šňůry ověšené bezpočtem svítilen. Tyto šňůry šlo podle potřeby spouštět a napínat, což umožňovalo dosažení nádherné hry světel a stínů ozařujících za tmy mešitu.
Společné přerušování půstu (arab. iftár)
Jakožto jedna ze tří tzv. říší střelného prachu (vedle indické Mughalské říše a říše perských Safíjovců) používali i Osmané k oznámení přesného příchodu času přerušení půstu salvu z děla. Při západu slunce výstřel z děla signalizoval muezínům, že mají spustit svolávání na modlitbu a věřícím, že mají přerušit svůj půst.
Ti bohatší začínali sváteční večeři sladkým předkrmem – datlemi, které zapíjeli vodou, což je následovaná zvyklost (arab. sunna) samotného Proroka Muhammada, mír a požehnání s ním. Tam, kde nebyly datle, užívalo se sušeného ovoce, kousku chleba, či lžíce jogurtu. Někdy se k pití místo vody užívala limonáda. Byli k vidění i lidé popíjející kávu nebo šerbet (sladký kořeněný horký nápoj ze svařených ovocných šťáv).
Po přerušení půstu lidé vykonávali modlitbu při západu slunce, zvanou arabsky maghrib či turecky akšam ještě předtím, než se svými rodinami usedli ke svátečnímu stolu s hlavním chodem večeře. Ti méně bohatí nejčastěji snědli rovnou celý hlavní iftár ještě před maghribem, když přerušovali půst. Nejen proto, že sladkosti k jeho přerušení bývaly drahé a nikoli nezbytné, ale také proto, že přes den namáhavě pracovali a byli již notně vyhladovělí. Poté, co se najedli, pomodlili se.
Živé ramadánské noci
Typ pokrmů servírovaných na iftáru závisel čistě na libovůli těch, kteří ho jedli. Pokrmy zmiňované historickými prameny zahrnují polévku, krájený sýr, vajíčka, ryby, rýži (zejména na přípravu pilafu) a zákusky. Po večeři odcházeli mnozí muslimové okoupat se do tradičních veřejných lázní (arab. hamám), jiní zůstávali doma či navštěvovali kavárny, kde je bavili vypravěči příběhů a básníci. Další odcházeli na pulzující tržiště, či na procházku do parku.
Mnoho z těchto volnočasových aktivit však bylo omezeno jen na roky, kdy ramadán připadl na léto a teplejší období jara a podzimu. V Turecku, a ještě více to platilo pro Balkán, mohou být zimy velmi chladné. Dalším omezením bylo, že podobné radovánky často nebyly v možnostech chudších částí populace, která musela sváteční atmosféru podřídit svým pracovním povinnostem a finančním možnostem.
Sváteční snídaně před začátkem půstu (arab. suhúr)
Na konci noci oznamoval další výstřel z děla, na menších dědinách a osadách nahrazovaný bubnováním bubeníků, že je nejvyšší čas začít snídat a připravit se na další celodenní půst.
Sváteční snídaně obvykle probíhala v poslední hodině před začátkem půstu a většinou se snědlo to, co zůstalo z iftáru. Po jejím skončení a těsně před úsvitem vykonali věřící rituální očistu (arab. wudú, tur. abdest) a prosili o požehnání za Proroka. Potom se pomodlili modlitbu při úsvitu slunce (arab. fadžr, tur. sabah) a ulehli ke spánku.
Ramadánská velkodušnost
v průběhu ramadánu se vybírala Ddávka po skončení půstu (arab. zakátu l-fitr) a vládní úředníci ji poslední nebo předposlední ramadánskou noc rozdělovali chudobným rodinám. Za její uhrazení zodpovídala hlava rodiny, platící za všechny, které dotyčný živil. Byla stanovena na přibližně dva kilogramy obilnin na hlavu.
Osmanští sultáni a jejich suita během ramadánu často osobně poráželi zvířata a jejich maso rozdávali chudobným. Vysocí úředníci během tohoto měsíce často otevírali dveře svých sídel jakékoli návštěvě na znak velkodušnosti a pohostinnosti. Obzvláště štědří byli ke svým přímým podřízeným.
Osmanský velkovezír mezi lety 1650-1651 Melek Ahmed-paša je jedním takovým příkladem. Každé pondělí a pátek v ramadánu nechával dveře svého sídla otevřené kterémukoli pocestnému, aby se mohl občerstvit a poslechnout si recitaci Koránu.
Recitátory zval Koránu přímo do svého domu a těm úspěšným z nich věnoval jako dar něco ze svého hodnotného bohatství, jako drahé oblečení, zbroj, šavli či mušketu.
Neznámi Osmani: Nový pohľad na Novozámocký pašalík
Zdroj: Kia, Mehrdad. 2011. Daily Life in the Ottoman Empire. Santa Barbara: Greenwood Press, 136-140. Článek vychází z textu na portálu Mvslim.com.
