Tuniská strana an-Nahda se zříká nálepky islamismu, konceptu, který byl v znetvořen radikálními extremisty.
An-Nahda, jedna z nejvlivnějších politických stran arabského světa a zároveň jedna z hlavních sil přerodu Tuniska v demokracii nyní vyhlásila historický přechod. Posouvá se dále za rámec svého původu coby islamistické strany a plně přijímá novou identitu coby strany muslimských demokratů. Organizace spoluzaložená v 80. letech již nadále nebude zároveň politickou stranou i sociálním hnutím. Ukončila veškeré své kulturní a náboženské aktivity a nyní se již bude zaměřovat pouze na politiku.
Revoluce vedená an-Nahdou zrcadlí širší sociální a politickou trajektorii Tuniska. Strana se nejprve objevila jako islamistické hnutí v odpovědi na represe z rukou sekularistického autoritářského režimu, který upíral tuniským občanům jejich náboženskou svobodu, svobodu slova a právo na volné sdružování. Po desetiletí tuniští diktátoři uzavírali celý politický diskurs v zemi a nutili všechna hnutí s politickými ambicemi k tomu, aby působily výhradně jako společenské a kulturní organizace. Nicméně revoluce v letech 2010-2011 autoritářskou vládu ukončila a uvolnila prostor otevřené, volné a férové politické soutěži.
Nová tuniská ústava, kterou poslanci an-Nahdy v parlamentu pomáhali prosadit a která byla ratifikována v roce 2014, v sobě zakotvila demokracii i ochranu politických a náboženských svobod. Pod novou ústavou jsou zajištěna práva Tunisanů svobodně uctívat, vyjadřovat své přesvědčení a vyznání a zastávat arabo-muslimskou identitu.
Proto an-Nahda dále nevidí důvod zaměřovat své síly na boj o ochranu těchto hodnot. Z tohoto důvodu se strana také zříká nálepky islamismu, konceptu, který byl v posledních letech znetvořen radikálními extremisty, coby popisu svého přístupu. V nové epoše tuniské historie již není problémem dilema mezi sekularismem a náboženství, stát již nadále neprosazuje sekularizmus cestou represe, a proto již není zapotřebí an-Nahdy či nějakého jiného činitele coby obránce svobody náboženství jakožto ústřední části její politické aktivity.
Islámské hodnoty vedou naše činy i nadále, konec konců jsme přece muslimové. Nicméně nadále nepovažujeme staré ideologické debaty ohledně islamizace či sekularizace společnosti za nezbytné nebo dokonce relevantní. Dnes se Tunisané zabývají úlohou náboženství méně nežli výstavbou systému vládnutí, který by byl demokratický a inkluzivní, plnící jejich požadavky na lepší život. Jakožto mladší partner v tuniské koaliční vládě se an-Nahda snaží nalézt řešení otázek, které zajímají všechny občany a obyvatele země.
Vývoj an-Nahdy je výsledkem 35 let konstantního vyhodnocování vlastní činnosti a více než dvou let intenzivních vnitřních rozhovorů i na nejnižších úrovních členstva strany. Na květnovém kongresu strany an-Nahda se více než 80 % delegátů rozhodlo ve prospěch této formální změny, která není ani tak zásadní změnou, jako potvrzením dlouhodobě zastávaných postojů. Naše hodnoty byly vždy spjaty s demokratickými ideály a naše základní přesvědčení nedostály změny.
To, co se změnilo, je spíše jen prostředí, ve kterém působíme. Tunisko je konečně více demokratickou zemí než diktaturou. To znamená, ž an-Nahda už konečně může být politickou stranou zaměřující se na praktickou agendu a ekonomické vize více než společenským hnutím bojujícím proti represím a diktatuře.
Zatímco celý Blízký Východ tone v nestabilitě a násilí, často komplikovaném konflikty ohledně toho, jaký má správně být vztah mezi náboženstvím a politikou – vývoj an-Nahdy by měl sloužit důkazem, že islám je ve skutečnosti kompatibilní s demokracií a islámská hnutí mohou hrát životně důležitou a klíčovou úlohu v budování úspěšné demokratické tranzice.
Odpor a obroda
Abdelfattah Mourou a já jsme založili Hnutí islámského směřování (MTI), které se posléze stalo an-Nahdou, v 70. letech. Oba jsme byli absolventy az-Zajtúny, první islámské univerzity na světě, která byla založena roku 737 a dlouhodobě hájila vizi islámu coby dynamického činitele reagujícího na měnící se potřeby společnosti.
Náš přístup byl utvářen naším kontaktem s rozmanitou škálou reformních islámských myslitelů. Zprvu jsme byli ovlivněni mysliteli Egypta a Sýrie spojenými s Muslimským bratrstvem, jako byli zakladatel tohoto hnutí v Egyptě Hasan al-Banná, či Mustafa as-Sibá’í, vůdce jeho syrské odnože. Jak se však MTI vyvíjelo, stále více jsme čerpali od myslitelů z regionu Maghribu, jako je například alžírský filozof Málik bin Nabí a na univerzitě az-Zajtúna domácí Muhammad Tahar bin ‚Ašúr, jeden z otců racionalistického přístupu k výkladu Koránu, který zdůrazňuje důležitost vyšších cílů a intencí islámského práva (arab. makásidu š-šarí’a).
V tom čase Tunisko zažívalo rostoucí míru sociálních a politických nepokojů díky všeobecně rozšířené nespokojenosti s autoritářským režimem prezidenta Habíba Burghíby a s jeho omezováním občanských a politických svobod, jakož i s pomalým tempem ekonomického růstu, rostoucí mírou korupce a přetrváváním společenské nerovnosti. Pohár nespokojenosti přetekl v sérii stávek mezi lety 1976 a 1978, které vyvrcholily generální stávkou 26. 1. 1978, v den známý v tuniské historii jako tzv. černý čtvrtek, kdy režim povraždil tucty demonstrantů, zranil stovky dalších a zatkl více než tisíc lidí, kteří byli nějak do demonstrací zapojeni.
Ve světle rostoucího konsensu ohledně nutnosti demokratických reforem MTI stmelilo ty Tunisany, kteří stáli v opozici proti Burghíbově režimu a cítili se vyloučeni z politického systému, zejména díky státní represi namířené proti jakémukoli vyjadřování religiozity, ať už ve veřejném nebo soukromém sektoru. Členové MTI zakládali diskusní skupiny, publikovali časopisy a organizovali studenty na univerzitních kampusech.
V dubnu 1981 Burghíbův režim svolil k registraci jiných politických stran. MTI požádalo o svolení zformovat politickou stranu oddanou ideálům demokracie, politického pluralizmu, mírového sdílení a změny moci, svobodných a nezmanipulovaných voleb coby jediného zdroje politické legitimity, ochrany umírněných náboženských studií a propagaci takové formy modernizace, která by byla v harmonii s tuniskými hodnotami a kulturním dědictvím. Ale tato žádost byla úřady ignorována.
Režim, ač čelil sílícím hlasům po reformách, ještě přitvrdil ve svém nátlaku a více než 500 členů MTI, včetně mne samotného, zatkl. Mezi roky 1981 a 1984 jsem byl spolu s mnoha svými kolegy vězněn. Krátce poté, co jsme byli propuštěni, bylo mnoho z nás zatčeno znovu, obviněno z rozdmýchávání násilí a „snah o změnění povahy státu.“ Mnoho členů an-Nahdy bylo v monstrprocesech odsouzeno na doživotí, neboť pád režimu do hlubin represí a despocie se ještě zrychlil.
Mocenský vzestup Zajnu l-‚Ábidín bin ‚Alího, který sesadil Burgíbu státním převratem v roce 1987 se stal signálem jistého politického otevírání se. Následujícího roku Bin ‚Alí zaručil amnestii všem politickým vězňům a oznámil začátek nové éry demokracie se systémem více stran. MTI požádalo o registraci coby politické strany znovu, tentokrát se změněným jménem na Hizbu n-Nahda (Strana obrody). Nicméně žádost byla opět ignorována a naděje pro novou otevřenost se ukázala jako lichá, když režim Bin ‚Alího znovu navrátil ke starým represivním taktikám známým z Burghíbovy éry.
Po celonárodních volbách v roce 1989, ve kterých nezávislý kandidát blízký an-Nahdě získal 13 % voličských hlasů a podle některých zdrojů v některých městských oblastech dokonce i něco přes 30 %, se režim rozhodl stranu rozdrtit. Desítky tisíc jejích členů byly zatčeny, uvězněny, mučeny, zapsány na černou listinu a tím zbaveni práva na možnost zaměstnání či vzdělání a vystaveni policejní šikaně. Mnoho dalších, včetně mne samého, bylo donuceno k exilu.
Po další dvě dekády se Tunisko utápělo v represích a an-Nahda se potácela na samé hranici přežití coby zakázané podzemní hnutí. K bodu obratu nakonec došlo v prosinci 2010, kdy se mladý tuniský odvážlivec jménem Muhammed Bú’azízí před místním zastupitelským úřadem zapálil na protest proti šikaně, které čelil z rukou představitelů režimu.
Jeho čin upoutal představivost veřejnosti a za méně, než měsíc donutily masivní protesty Bin ‚Alího k útěku ze země. Tím zažehly sérii povstání v celém arabském světě. Členové an-Nahdy se demonstrací účastnili po boku ostatních Tunisanů, ale nikoli pod zástavou své strany, aby nezavdali režimu záminku k očerňování demonstrací coby výsledku činnosti opozičních kruhů prahnoucích po moci.
V prvních svobodných a férových volbách v Tunisku v říknu 2011 velmi pomohla bohatá členská základna a dlouhý záznam opozičních aktivit proti diktátorskému režimu an-Nahdě k získání největšího podílu hlasů. Ve snaze dosáhnout vlády národní jednoty an-Nahda vstoupila do průkopnické koalice se dvěma sekularistickými stranami, čímž položila důležitý precedens současné arabské politice.
V éře porevolučního Tuniska, kdy rostoucí napětí hrozilo, že se v zemi stane nekontrolovatelným a rozbije křehké demokratické struktury, protlačovala an-Nahda kompromisy a smír spíše než exkluzi a odvetu. Během vyjednávání ohledně nové ústavy (an-Nahda původně prosazovala výhradně parlamentární systém) dospěla an-Nahda k dohodě, že ústava nebude obsahovat klauzuli o šarí’i jakožto jednom ze zdrojů legislativy. Výsledkem těchto snah o kompromis a práci uvnitř systému byla ústava chránící demokratické mechanizmy, vládu zákona a plný rozsah náboženských, občanských, politických, sociálních, ekonomických, kulturních a environmentálních práv.
V roce 2013 salafističtí extremisté provedli sérii útoků a politických atentátů. Odstartovali tak období nestability a protestů. Jistý počet poslanců ve snaze očernit an-Nahdu a křivě ji obvinit ze spojitosti s těmito útoky pozastavil účast jejich zástupců ve schvalování nové ústavy. V odpovědi na to an-Nahda a její koaliční partneři volali spíše po kompromisech nežli po prosazení dokumentu silou uprostřed nepokojů.
Aby zachovali legitimitu procesu, vládnoucí an-Nahda učinila něco, co region doposud neviděl – sama odstoupila a předala moc neutrální vládě úřednické. Naší prioritou nebylo zachovat si kontrolu, ale zajistit, že Národní ústavodárné shromáždění, nejvyšší zastupitelský orgán, bude moci dokončit svou práci na nové ústavě, která položí politické základy demokratického Tuniska.
V následujících volbách v roce 2014 an-Nahda ztratila, dokonce to přiznala ještě před oficiálním uveřejněním výsledků, ve prospěch středopravé strany an-Nidá, založené v roce 2012. Nicméně i potom spolupracovala se svým mladším koaličním partnerem an-Nidá v další vládě. Dokonce i přesto, že se obě strany na řadě věcí zásadně neshodují, koalice vydržela a kombinace dobře formulované ústavy a politické spolupráce přinesla plody v podobě těch správných podmínek pro další krok an-Nahdy směrem k muslimské demokracii.
Oddělení mešity od státu
Na květnovém, v pořadí desátém sjezdu strany an-Nahda oznámila změny formalizující její rozhodnutí zaměřovat se do budoucna výhradně na politiku a zanechat sociálních, vzdělávacích, kulturních a náboženských aktivit. V posledních letech strana tyto aktivity postupně rušila s tím, že by měly být doménou nezávislých organizací v rámci občanské společnosti a nikoli politické strany nebo nějaké entity s ní spojené. Motivem k tomuto kroku bylo kromě jiného i přesvědčení, že kádry strany nemohou nadále kázat v mešitách a zároveň působit ve vedoucích pozicích v organizacích občanské společnosti, jako jsou náboženské či charitativní organizace.
Naším cílem tedy bylo oddělit pole politiky a náboženství. Věříme, že žádná politická strana si nesmí nárokovat reprezentaci náboženství, a že náboženská sféra by měla být řízena odděleně – nezávislými institucemi. Jednoduše řečeno, náboženství musí zůstat nestranické. Chceme, aby mešita byla místem, kde se budou setkávat všichni lidé, nikoli místem, které lidi rozděluje. Imámové by neměli zastávat pozice v žádné politické straně a měli by být vzděláváni jakožto specialisté ve svém oboru, aby získali dovednosti a důvěryhodnost coby náboženští vůdcové. V současnosti takovým vzděláním disponuje pouhých 7 % tuniských imámů.
Kongres strany také schválil srozumitelnou strategii k překonání nejdůležitejších výzev, kterým dnes Tunisko čelí. Chce se zaměřit na konsolidaci ústavních procedur, prosazovat spravedlivý tranziční proces, reformovat státní instituce, umožnit ekonomickými reformami hospodářský růst, zavést multidimenzionální přístup v boji proti terorizmu a zavést dobrou správu náboženských institucí.
Nyní lze an-Nahdu lépe chápat již nikoli jako islamistickou stranu, ale jako muslimsko-demokratickou stranu. Chceme hledat řešení na současné problémy Tunisanů a nikoli jim kázat o onom světě. Abychom se jasně vyjádřili, islámské principy an-Nahdu vždy inspirovali a naše hodnoty nás povedou i nadále. Ale nyní již není pro an-Nahdu (a ani pro jakoukoli jinou stranu) nezbytné usilovat o náboženské svobody. Pod novou ústavou mohou všichni Tunisané požívat stejných práv, bez ohledu na to, zda jsou věřícími, či agnostiky nebo ateisty.
Oddělení náboženství a politiky zabrání představitelům státu užívat výzev na základě víry k manipulování s veřejností. Také znovunastolí nezávislost náboženských institucí. Náboženství přestane být rukojmím v rukou politiky, kterým bylo před revolucí, kdy do něj zasahoval stát a potlačoval náboženské aktivity.
Toto oddělení také pomůže vybavit Tunisko k lepšímu boji proti extremizmu. Když bylo náboženství dlouhá desetiletí potlačováno a náboženské instituce násilím zavírány a omezovány, tuniská mládež byla ponechána bez jakéhokoli kontaktu s mainstreamovým a umírněným islámským myšlením. Mnoho z mladých lidí se proto přichýlilo k pokrouceným interpretacím islámu, se kterými se setkali na internetu.
Konfrontování násilného extremizmu vyžaduje pochopení pravdivého islámského učení, které odmítá černobílé vize a dovoluje interpretace splňující potřeby moderního života. Ryzí oddělení mešity a státu a efektivní správa náboženských institucí usnadní lepší náboženské vzdělávání a znovu zavede umírněné islámské myšlení do tuniské společnosti.
Odmítnutí tyranů a extremistů
Tunisko v posledních pěti letech dosáhlo významného politického pokroku. Aby zajistila tyto své zisky, musí vláda za svou prioritu považovat společenský a hospodářský rozvoj. Musí postoupit za demokratické instituce, budovat a pokračovat v zavádění hospodářských reforem plnících současné potřeby po pracovních místech a ekonomickém růstu.
V této souvislosti volá an-Nahda po celonárodní ekonomickém dialogu a jejím přístupem je spoluúčast všech na reformách založených na vizi „ohleduplného kapitalizmu“ – přístupu vyvažujícího svobodu podnikání s ideály společenské spravedlnosti a rovných příležitostí. mAby umožnila růst, musí vláda dláždit cestu nárůstu produktivity v několika strategických sektorech, jako je průmysl fosfátů, který od revoluce roste pomaleji, díky nesouhlasu mezi odborovými svazy a těžaři, neboť odboráři si stěžují na nízké platy a zoufalé pracovní podmínky.
An-Nahda také podporuje reformy bankovního sektoru, které firmám i jednotlivcům umožní snazší přístup k financování. Tyto reformy přinesou mnoho neformální ekonomiky do mainstreamu. Strana také úspěšně napomáhá vládní podpoře drobného podnikání a zemědělství. Navíc vláda musí rozrůznit tuniské obchodní vztahy se zahraničím a zvýšit tuniský export do sousedních zemí a otevírat tak nové obchodní příležitosti v Africe, Asii i Latinské Americe, jakož i postoupit v pokračujících jednáních o volném obchodu s EU.
Vytváření kultury prostřednictví má rozhodující podíl na úspěchu Tuniska. Tunisané jsou zvyklí na schéma státu coby největšího zaměstnavatele a korupce za bývalého režimu položila do cesty mnoha podnikatelů mnoho bariér. An-Nahda by ráda zavedla takové reformy, které by vedly k osamostatnění se podnikatelského sektoru z područí státu, kterému jeho úloha historicky umožňovala monopolizovat si zdroje a distribuovat je zvráceným a klientelistickým způsobem.
An-Nahda podporuje pokračující vládní úsilí podporovat podnikatelské záměry zejména mladší generace, tvrdí ministr pro přípravu k výkonu povolání a pro zaměstnanost Zijád Ladharí, sám člen an-Nahdy. Zavedl nový program rekvalifikace více než šesti set tisíc nezaměstnaných Tunisanů, renovuje rekvalifikační centra a vytváří národní úřady pomáhající lidem v kariérním vzestupu.
An-Nahda také podporuje reformy usnadňující veřejno-privátní partnerství a otevírání nových obchodů. Její vláda v letech 2011-2014 zavedla nový zákon upravující tyto obchodní vztahy a tento zákon byl nedávno zaveden do praxe. Nový program ministra Ladharího otevře nové obchodní příležitosti díky mentorským programům pro začínající podnikatele a bude podnikatele podporovat profesním tréninkem, flexibilním financováním v začátcích a jednorázovou úřední procedurou, omezující byrokratické potíže.
Ekonomický rozvoj však nemůže pokročit bez signifikantních změn vzdělávacího systému, který se stal naprosto odtrženým od reality tuniského pracovního trhu, kterému dominuje velká nezaměstnanost, jejíž míra se nyní pohybuje okolo 15 %. Vzdělávání musí být cestou k zaměstnání, nikoli mostem pro nezaměstnané. An-Nahda prosazuje reformy pomáhající vzdělávacím institucím uspokojovat potřeby trhu, zahrnující především manažerské dovednosti, poskytování větší škály vzdělávání v technických oborech a propojení studentů s možnostmi veřejného i soukromého sektoru.
Konsolidování dramatické politické transformace Tuniska a pokroky v ekonomickém rozvoji budou také vyžadovat společenské změny, zejména co se týče role žen ve vládě a v obchodě. Účast a vedení tuniských žen – v politické, soudní i občanské sféře, je klíčová pro demokratický přechod v zemi. Již nyní tvoří ženy 60 % absolventů univerzit, nicméně ženy stále čelí vyšší míře nezaměstnanosti, než muži (21,5 % oproti 12,7 % v roce 2014). Demokratický rozvoj krajiny závisí na odstranění překážek, kterým ženy čelí ve všech oblastech, prosazování rovných příležitostí a ochraně práv žen.
V této záležitosti an-Nahda podporuje rovné zastoupení obou pohlaví na kandidátkách všech stran v místních volbách, které se uskuteční v březnu 2017. Poslanci za an-Nahdu také navrhli zavedení práva na pohyblivější mateřskou dovolenou, aby tak byla chráněna práva žen proti diskriminaci a dostalo se jim větší kariérní flexibility.
Původní verzi článku publikoval portál Foreign Affairs. Titulní foto: Mešita univerzity az-Zajtúna, nejstarší univerzity v Tunisku, autor: Momin Bannani, Flickr, CC BY-ND 2.0.
