Popularizátorka filozofie náboženství polemizuje s myšlenkou kritiky náboženství.
Recenzenti z předních světových periodik včetně Washington Postu, New York Timesu, The Guardianu či Huffington Postu knihu Fields of Blood: Religion and History of Violence označili jak za erudovanou, tak i za argumentačně přesvědčivou, překvapivou a neustále ohromující, pečlivou, nestrannou a pravdivou. Odkrývá všechny rozličné motivy vedoucí posléze k náboženskému násilí a nezjednodušuje. Dekonstruuje tak jeden z nejpevněji zakořeněných novodobých mýtů.
Autorka na skoro pěti stech stranách napříč téměř čtyřiceti stoletími přináší nesporné důkazy, že posvátno do historie lidstva jako celku vnáší daleko více než jen záminku k netoleranci, útlaku, násilí a vraždění, jak rezolutně tvrdí proponenti nového ateizmu, jako Christopher Hitchens, Sam Harris či Richard Dawkins.
Přichází s přímou negací jejich pohledu – vklad náboženství (v nejširším smyslu tohoto slova) do dějin lidské civilizace je téměř vždy pozitivní. Teze o jeho krvavých dějinách je eurocentrická a ahistorická. Žádná přímá spojitost mezi násilím a kterýmkoli z velkých světových náboženství světa neexistuje. Tím se její zprvu popisná studie posouvá do polohy vášnivé obhajoby mírumilovné podstaty náboženské víry jako takové.
Zlidštila náboženství dějiny?
Karen Armstrong odhaluje, že násilí označované za „náboženské“ spouštělo nikoli přímo náboženství jako takové, ale až vzájemná souhra vnějších vlivů, potřeb a plánů ekonomických či politických s establishmentem kněží a vládců zastávajících konkrétní vojensko-politické doktríny v daných kulturně-historických podmínkách. Přenesení konfliktů do náboženské roviny probíhalo až druhotně.
V Krvavých bojištích podrobně rozpracovává nejen historii křesťanství a islámu, tradičně vnímanou jako krvavou a plnou vzájemných násilných střetů, ale také historii hinduizmu, taoizmu, konfuciánství a buddhizmu, který je na Západě naopak zjednodušeně vnímán jako náboženství mírumilovné.
Náboženství dle ní již od samého svého počátku pokrývala každý aspekt lidského života a vkládala mu svůj význam, včetně válečnictví, které svým etickým přesahem významně humanizovalo. Moderní dějiny se navíc staly epochou násilností bezprecedentního rozsahu, které podle autorky možno za výsledek náboženského konfliktu označit jen stěží. Na vině totiž nebyly náboženské, ale sekulární ideologie.
Právě tuto hrůzu z moderních válek a totalit lze podle Karen Armstrong přetavit ve společné úsilí všech věřících o mír mezi všemi lidmi na celém světě, postavené na základech jednotného etického a morálního kompasu společného všem lidem bez rozdílu vyznání.
Kronika „náboženského násilí“
Kořeny náboženského násilí lze podle autorky hledat hluboko v pozdně neolitické mysli prvních rolníků a pastevců zápasících o půdu a životní prostor, mezi nimiž se zrodily první centralizované říše s ustálenými panteony božstev a oddělenou společenskou vrstvou náboženských specialistů.
Z těchto prvních náboženství se nakonec zformovaly i současné tradice Indie a východní Asie. Nový rozměr potom dostaly dějiny náboženského násilí s rozmachem monoteizmů zprvu bojujících s vládnoucími polyteizmy o vlastní přežití a posléze vstupujících do konfliktu mezi sebou navzájem.
Moderní věk přinesl jednak úsvit samotného uvažování o pojmu „náboženství“ tak, jak ho chápeme dnes, načež vzestup sekularizmu načas zatlačil úlohu náboženství do pozadí, odkud se v posledních letech znovu v nebývalé síle vrací a s nimi se opět vynořují i násilné jevy, o kterých jsme si mysleli, že patří jen dávné minulosti. Klíčovou úvahou zde je, že naše násilí je starší než naše úvahy o náboženství(ch) a jako takové klidně může v kataklyzmatických rozměrech existovat i bez něj.
O autorce
Londýňanka Karen Armstrong je autorkou mnoha dalších děl s náboženskou tematikou, které byly přeloženy do čtyřiceti pěti jazyků včetně češtiny a slovenštiny. Mezi ně patří tituly Islam (Slovart, 2002), Islám (Slovart CZ, 2008), Buddha (Barrister & Principal, 2006 a podruhé 2012), Historie Bible (Slovart CZ, 2010), Dějiny Boha (Argo, 1996), Muhammad (Daranus, 2009) a Velká transformace (Academia 2012).
Armstrong celkem třikrát přednášela přímo americkým kongresmanům, tvůrcům politiky na U.S. State Department. Účastnila se světového ekonomického fóra v New Yorku, Jordánsku a v Davosu. Obrátila se také ke Koncilu pro zahraniční vztahy ve Washingtonu a New Yorku. Stále častěji je zvána přednášet do většinově muslimských zemí. V současnosti je ambasadorkou Aliance civilizací při OSN.
V roce 2008 získala prestižní ocenění TED (technologie, zábava, dizajn) a v současnosti se stejnou organizací vede mezinárodní online projekt Deklarace soucitu (Charter for Compassion) s mezinárodním publikem, do kterého přispívají vůdčí myslitelé hlavních světových náboženství. Stejnojmenná zakládací listina byla na podzim roku 2009 podepsána tisícem představitelů nejen islámu, křesťanství a judaizmu, ale i hinduizmu a buddhizmu.
Méně obvyklá východiska
Místy prosvítá autorčin angažovaný a hodnotící postoj, pramenící z jejího přesvědčení coby zastánkyně tzv. perenialistické školy filozofů náboženství, dle níž všechna světová náboženství zrcadlí skutečnost společného věčného základu, ze kterého všechna shodně čerpají.
Jeden z jejích předchůdců, švýcarský badatel Frithjof Schuon, označoval tento společný základ jako religio perennis – tedy věčné náboženství. Mezi další představitele této školy je možno řadit orientalistu Tituse Bruckhardta či Martina Lingse (autora životopisu Proroka Muhammada).
V případě Karen Armstrong se zdá, že právě toto religio perennis ztotožňuje s pojmem posvátno, které v přibližně podobném duchu užívali komparativní teolog Rudolf Otto a proslulý rumunský religionista Mircea Eliade.
Podle něj je posvátno reálnou existující skutečností vyjevující se lidstvu v průběhu jeho historie. Z kontaktu mezi lidstvem a posvátnem se podle Eliadeho rodila i jednotlivá náboženství. O posvátnu dnešní vědecké studium náboženství většinou nehovoří, neboť jeho existence není ověřitelná vědeckou metodou.
Potřebný apel smíru
V knize na jednu stranu chybí některé příklady, které by mohly odhalit ony výjimky potvrzující pravidlo, kdy násilí, dokonce i ve formě ozbrojeného konfliktu dvou různých lidských skupin, bylo přímo motivováno a živeno nábožensky. Jejich další komparace s oněmi početnými konflikty, ve kterých tomu tak (navzdory rétorickým floskulím) vůbec nebylo, by mohla ozřejmit spoustu dalších zajímavých souvislostí v rámci odpovědi na mýtus o násilné podstatě náboženské víry.
Na druhou stranu v době narůstajícího geopolitického chaosu vzrůstá potřeba porozumění mezi kulturami, z rozhodující části formovanými náboženskými systémy, jako nikdy předtím. Proto je i tento počin jednoznačným přínosem, akcentujícím i ty pohledy na náboženství, které se snaží stavět na společných základech a směřovat k mírovému soužití a odmítání zbrojení, válčení a zabíjení. Nejen z tohoto důvodu by tato kniha byla dobrou volbou některých našich vydavatelství pro překlad.
Klady
Kniha je jedinečná svými východisky a zaměřením, erudovaností, fundovaností a šíří záběru. Rozebírá i méně častou tematiku náboženských konfliktů starověku, Indie a Východní Asie. To je pravděpodobně největší klad a přínos této knihy, oproti titulům podobného zaměření vyšlým i v češtině, jako např. Kříž a půlměsíc Roberta Fletchera či Nevěřící Andrewa Wheatcrofta, které se zaměřují jen na konflikt mezi křesťanstvím a islámem a jejichž autoři jsou navíc daleko více historiky (ať už všeobecnými nebo medievalisty), než religionisty, proto nebývají schopni odhlédnout od klasického pohledu na historii coby sled bitev, vítězství a proher.
Zápory
V teoretické rovině nezohledňuje autorka kromě náboženské války jiné násilné náboženské fenomény typu lidských obětí, zotročování či (sebe)mrzačení, dokonce ani tam, kde souvisely či se přímo prolínaly s válčením samotným, např. u tzv. květinových válek Aztéků, tanci duchů u severoamerických prérijních kmenů, obětování zajatců u starověkých národů, nebo konflikty s Evropany v rámci cargo kultů v Melanésii. Celkově se zanedbává situace mimo Eurasii – tajné společností v západní Africe, domorodí obyvatelé obou Amerik či Austrálie a Oceánie, či náboženský rozměr vztahu mezi bílými pány a černými otroky v zámořských koloniálních impériích.
Titulní fotografie: Islámské světové forum, 2012, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0
