Za jednu takovou, umístěnou v zahradě zámku ve Schwetzingenu, utratil vévoda Karel Filip Theodor Falcký 200-tisíc tehdejších německých zlatých, což v tehdejší době stačilo na stavbu skromnější rezidence.
Palestinský blogger Omar ‚Ásí ve svém příspěvku pro al-Džazíru hovoří o historii orientálních zahradních staveb v Evropě, zejména v německých zemích. Jedna podobná stavba v orientálním stylu – proslulý Minaret, se ovšem nachází i jako součást zámecké zahrady v moravském městečku Lednice.
Ani ve vědeckofantastickém snímku bych si nedokázal představit minarety jako raketové rampy, ale německé noviny Der Spiegel takový motiv před několika týdny použily pro obrázek na své titulní stránce, aby se i ony vezly na vlně nenávisti proti islámu. Po tak provokativním kroku se ani nelze divit zprávám o vržení prasečí hlavy, nebo dokonce výbušného zařízení na mešitu. Musíme očekávat jako ještě více bomb, prasečích hlav a demonstrací proti komukoli, kdo se dnes jen odváží pomyslet na výstavbu mešity. Když ale nahlédneme do stránek evropské historie, nalezneme ještě podivnější záznamy o tom, kdo kdy postavil v Německu vůbec první mešity!
Orientální móda
Ne. Staviteli prvních mešit v Evropě nebyli žádní muslimové. Byli to sami Evropané. A nestalo se tak ani před nějakými padesáti či sto lety, ale před zhruba dvěma stoletími. V 18. století, v éře osvícenství, kdy pomalu opadal strach z mocné Osmanské říše a byl střídán obdivem tak hlubokým, že vtiskl osobitý ráz celé této epoše, vyznačující se zálibou a módou ve všem tureckém či orientálním, což Němci označovali za Türkenmode a Francouzi za La Turquerie!
V oněch dnech byli Evropané v rámci své „turkománie“ posedlí módou tureckých a jiných orientálních starožitností, starých knih, jako Příběhy tisíce a jedné noci. Ty inspirovaly Evropany, jejich spisovatele a politické vůdce, jako například německého básníka Goetheho, který posléze napsal svůj Západovýchodní divan, nebo rakouského hudebníka Mozarta, který se inspiroval vojenskou pochodovou hudbou janičářů, jejíž motivy se naučil od svého dědečka a ztvárnil ve své skladbě Rondo alla Turca. Ba nejen to. V Sasku, kraji, který se posléze stal spolkovou zemí, která je dnes známa množstvím neonacistů, v této době pořádali místní princové svatby v turecko-osmanském stylu.
Posedlost mešitami byla nejokázalejší součástí této orientální módy, vybízející šlechtice k tomu, aby budovali ve svých zahradách cenově velmi nákladné stavby ve stylu mešit. Orientální šílenství šlo dokonce ještě dále. V knize slavného německého architekta J. B. Fischera z Erlachu „Památky světové architektury“ z roku 1721 nalezneme nárysy a plány Velké mešity v Mekce, Prorokovy mešity v Medíně a mnoha mešit v Istanbulu. V roce 1762, tedy o několik desetiletí později, byla v Londýně vydána kniha Klíč k zahradním mešitám, představující nikoli mešity coby náboženské stavby určené k modlení, ale coby okrasné stavby sloužící jako dekorace šlechtických zahrad, odrážející a vyjadřující západní fascinaci magickým kouzlem Východu. Ani Němci neotáleli a předháněli se navzájem ve stavbě zahradních mešit zvaných „Gartenmoscheen,“ jichž zbudovali nebývale velké množství.
Mešita do každé zahrady
Nehovoříme tu o jedné či dvou takových stavbách, ale o mnohem, mnohem větším počtu. První z nich byla mešita v zahradě stuttgartského paláce Hohenheim, patřícímu rodu Würtemberků, zbudovaná v roce 1778. Následovala ta ve Weissteineru nedaleko města Kassel, zbudovaná v roce 1780. Ani jedna z těchto „mešit“ nich se však do současnosti nedochovala a obě padly za oběť dalšímu běhu dějin. Zachovala se ale mešita v zahradách zámku Schwetzingen nedaleko nádherného města Haidelbergu. A není bezpochyby jediná svého druhu a ani poslední. Podobné Němci postavené mešity se nacházejí i jinde, jako v zahradách bavorského zámku Linderhof z roku 1867. Ještě podivnější byly „Gartenmoscheen“ plnící v zahradách kromě okrasných také užitkové funkce, jako ta nedaleko města Postupimi blízko Berlína z roku 1841, která uvnitř obsahuje vodorozvodnou stanici pro zahradní závlahu. Jiná podobná stavba, jedna z posledních v tomto stylu, zbudovaná dokonce ještě v roce 1909, sloužila jako manufakturní výrobna doutníků.
Nakonec, pokud pohlédneme na příběh mešity v zahradách Schwetzingenského paláce, zjistíme, že vévoda Karl Theodor Filip Falcký za její zbudování utratil okolo dvou set tisíc zlatých. To v dané době v Německu bohatě postačovalo na výstavbu celého jednoho skromnějšího zámku. Vévoda Karl Theodor potom dal mešitu navíc vyzdobit příslovími vyvedenými v ozdobném arabském písmu a nad vchod do stavby dokonce umístil nápis „není božstva kromě Alláha,“ ačkoli sám muslimem nebyl. Chtěl tím jen zdůraznit, že existuje společný jmenovatel mezi třemi náboženstvími a jejich následovníky, podporovat otevřenost své civilizace jiným a to i v době, kdy počet muslimů žijících v německých zemích sotva dosahoval k tisíci a žádní muslimové ve Schwetzingenu ani v okolí nežili. Nicméně chtěl tímto svým činem zbudovat památník pro všechny Němce, aby byli otevřenější a osvícenější.
Dnes, kdy v Německu žije více než pět milionů muslimů a počet mešit roste, se však tolerance a otevřenost, která začala ve dnech okouzlení Tisícem a jednou nocí, Goetheho ideálů a zahradních mešit, pomalu vytrácí. Doufejme však, že nezmizí úplně a nestane se jen vymyšlenou fantazií, jako jsou ty v knize Příběhů Tisíce a jedné noci!
Titulní foto: Moschee Schwetzinger Schlossgarten, Wikimedia Commons
