V knihovně al-Karáwíjjín několik let probíhaly restaurátorské úpravy.
Údržbář hledí na vykládaná železná vrata se čtyřmi starodávnými zámky s leskem v očích. Venku žhne marocké slunce na zdobené barevné kachličky budovy Chizánatu l-Karáwíjjín, situované ve staré medíně (historické městské zástavbě) Fezu. Obecně se tvrdí, že jde o nejstarší dosud fungující knihovnu na světě. Zanedlouho má být opět otevřena nejširší veřejnosti.
„Bylo to jako hojení ran,“ vypráví Aziza Chaouni, rodilá Fezanka a architektka, která restaurátorské práce na knihovně vedla. Železná vrata se nacházejí při vstupu do chodby, kdysi spojující knihovnu se sousední stavbou – mešitou al-Karáwíjjín, druhým centrem výuky a kulturního života ve Fezu. Za nimi jsou ukrývány ty nejdrahocennější svazky sbírky – práce tak důležité, že klíč ke každému ze čtyř jejich zámků je svěřen odlišné osobě a pokud mají být dveře otevřeny, musí se sejít všichni.
Zrestaurovaná knihovna má zařízenou novou kanalizaci a zvláštní systém podzemních šachet odvádějících přebytečnou vlhkost, která ohrožovala ty nejcennější rukopisy. Knihovna je nyní nadto opatřena také laboratoří a pracovnou určenou k údržbě, restaurování a digitalizaci těch nejstarších textů. Sada nejpokročilejšího strojového vybavení zahrnuje digitální skenery schopné detekovat i vrypy po malých písmenech na starodávných papírových svitcích a také speciální zařízení napouštějící svitky zvláštním roztokem, bránícím jejich lámavosti.
Ty nejstarší rukopisy jsou uloženy v tajné místnosti s přísnou kontrolou bezpečnosti, větráním a vlhkosti. K takovým patří třeba unikátní kopie Koránu psaná zdobeným kúfským písmem na velbloudí kůži.
Zachované staré knihy putují do čítárny. Některé jsou ovšem díky rokům nepoužívání velmi zaprášené a natolik křehké, že se rozpadají v ruce. Proto je řada z nich opatřena ochranným obalem. „Lidé, kteří zde pracují, knihy žárlivě střeží,“ říká jeden z údržbářů. „Můžete ublížit nám, ne však našim knihám.“
Znovuotevření knihovny přišlo v pravý čas, kdy extremisté ohrožují kulturní dědictví celého regionu. Napříč Sýrií a Irákem se militanti z hnutí Dá’iš dopouštějí kulturní genocidy zahrnující také vyplundrování velké knihovny v Mosulu, spálení tisíců rukopisů, rozježdění starověkých měst Nimrúdu či Hatry v Iráku, či vyloupení muzea v Palmýře. V Maroku, které se zdá být od současného turbulentního vývoje stranou, se toto zdá být jako z jiného světa.
V roce 2012 pověřilo marocké ministerstvo kultury architektku Chaouni, aby provedla odbornou inspekci knihovny. Toto jmenování ji samotnou poměrně zaskočilo. Jmenování ženy do této funkce přitom není vůbec bezprecedentní – byla to žena, kdo tuto knihovnu v 9. století založil.
Fátima al-Fihrí, dcera bohatého obchodníka z tuniského Kajruwánu, přijela do Fezu a položila zde základní kámen budoucího komplexu zahrnujícího knihovnu, mešitu a univerzitu. Ta se stala první institucí vysokého školství moderního typu na světě. Mezi její absolventy nepatřili jen muslimové, jako známý polyhistor a filozof dějin Ibn Chaldún, ale také židovský filozof Moše Majmonidés, či andaluský křesťanský diplomat Leo Africanus.
Ze střechy budovy knihovny se nabízí pohled na město Fez rozprostírající se do dáli. Ruch je čilý, navzdory horku a ramadánskému půstu. Obchodníci nabízejí kožedělné výrobky barvené tradičním způsobem ve starobylých barvírnách. Kováři a měditepci se potí ve svých dílnách. Vůně linoucí se z koželužen se mísí se svoláváním k modlitbám. Řemeslníci říkají, že dnes je živobytí těžší, ceny surovin stoupají a maloprodejce ohrožují svou masovou a lacinější produkcí velkoobchodní řetězce. Ale i přesto se za vidinou výdělku lopotí v uličkách starého Fezu, daleko od moderních čtvrtí, dál.
Nově zrestaurovaná knihovna do tohoto prostředí skvěle zapadá. „Doufám, že zde lidé naleznou svůj druhý domov,“ míní Aziza Chaouni a přidává historku o svém pradědečkovi, který z vesnice svých předků cestoval na oslíkovi, aby studoval na karáwíjské univerzitě někdy koncem 19. století. „Jedním z jeho domovů byla i knihovna, má magickou auru,“ dodává.
Jako dítě vyrůstající ve Fezu Aziza Chaoui často navštěvovala měditepeckou dílnu svého prastrýce, která se nacházela ve čtvrti měditepců, jež je od knihovny coby kamenem dohodil. Míjela přitom i ona impozantní železná vrata a vždy si představovala, co asi vězí za nimi. Když ji pověřili rekonstrukčními pracemi, chtěla víc než jen spravit rozbité kachličky.
„Měla by pokračovat v životě,“ říká. „Doufám, že se velmi záhy znovu otevře pro širokou veřejnost, která si bude užívat pohled na rukopisy, jež spatří poprvé v životě. Také doufám, že zde lidé z Fezu najdou svůj druhý domov. Hodnota knihovny přece nespočívá v tom, že se zachová pro turisty, ale právě v tom, že bude i nadále fungovat.“
Inženýři pracovali na zhodnocení strukturální integrity budovy knihovny, mistři zrekonstruovali část dřevěného interiéru a snažili se přitom zachovat, co jen šlo. Ve 40. letech zde část restauračních prací provedli ještě Francouzi s cílem zpřístupnit knihovnu širší nemuslimské veřejnosti. Do čítárny, vysoké prostorné haly s dřevěnými stoly a lavicemi tehdy umístili i nový svícnový lustr a impregnovali dřevořezby na sloupech.
Knihovna bude přístupná od konce roku 2016, ačkoli není stanoveno přesné datum. Architekti ovšem slibují všechny práce stihnout před začátkem roku 2017. Renovace je součástí plánu místního rozvoje, majícího za úkol navrátit Fezu status duchovní a kulturní metropole Maroka, kterým byl odnepaměti. Rabat se totiž stal centrem politického života až za doby francouzského kolonializmu. Tehdy z Fezu odešlo mnoho myslitelů a intelektuálů a odsoudili ho tím do role provinčního města. Paradoxně však uchránili jeho starou medínu před změnami a pomohli zachovat její autentický ráz až do dnešních dní. Její nedílnou součástí je i knihovna, ve které se plánuje výstava těch nejvzácnějších exponátů.
Pro Azizu Chaouni ovšem udržitelný rozvoj památky zahrnuje i to, že knihovna nebude jen mrtvou připomínkou dávné minulosti, ale živoucím, dýchajícím dílem města, podobně jako i dodnes obydlená stará medína tvoří živý organizmus. Takový přístup si architektka bere k srdci – navrhla také plán obnovy říčního koryta ve Fezu, té řeky, která byla kdysi známa jako řeka klenotů, ale byla po léta znečišťována odpadem z koželužen a okolní zástavby a poté zčásti překryta betonem a odpadky. I tato řeka se nyní opět pomalu probouzí k životu.
„Chtěla bych, aby i mé děti mohli spatřit toto dědictví minulosti,“ říká s poukazem na to, že nyní již přes hustou moderní zástavbu takřka ztrácí z dohledu místa svého dětství.
„Stará medína Fezu má nejrozsáhlejší síť pěších zón, největší počet historických budov a dle mého soudu může posloužit modelem živoucího města. Není to jen město pro turisty,“ říká. „Je to stále se měnící a přizpůsobující se město pro pěší. Je to skvělý příklad udržitelnosti.“
Původní text publikoval britský The Guardian. Titulní foto: ECV-OnTheRoad, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0
