Podobně jako během protižidovské hysterie před sto lety je i dnes Evropa bičována oportunistickými politiky útočícími na menšiny.
V zatím posledním zvratu francouzské „ságy o burkinách“ se francouzský premiér Manuel Valls vyjádřil, že „odhalené poprsí francouzského revolučního symbolu Marianne je francouzštější, nežli šátky na hlavách. Odkazoval na známý Delacroisův obraz Svoboda vede lid. Jako mnoho evropských mainstreamových politiků, Valls vlastně pomáhá vést Evropu zpět do 19. století.
Pokud by to někomu uniklo, francouzští politici se připravují na prezidentské volby a oportunisté mezi politiky této země ve své kampani necitlivě zasahují menšiny a ženy, živí mediální frenezii prohlášeními a burcováním k řešení poněkud nesmyslných záležitostí.
Je až komické, že debata, která se v Evropě v posledních dnech roznítila, se vede ohledně plážového oděvu, či tzv. „burkin“ – poněkud plytkém a nešťastném pojmenování střihu, který si z náboženských důvodů oblíbily některé ženy. Ve skutečnosti přitom žádné spojení mezi „burkou,“ „bikinami“ a „burkinami“ neexistuje. Toto téma se nicméně stalo skutečným problémem i když to vůbec není o tom, jak dlouhý nebo jak krátký tento oděv je, nebo o tom, jak přesně vypadá. Lze zde vidět trend uvalovat v Evropě restrikce a zákazy, který by normálně měl spustit zvonek alarmu.
„Kultura zákazů“ si kradmo nachází svou cestu zpět do Evropy. Ve skutečnosti k tomuto docházelo legislativní cestou již několik let, nová a nová pravidla a požadavky k uvalení specifických omezení však oživují klima 19. století.
Kdo by věřil, že ve 21. století bude Evropa přijímat zákony a vyhlášky zakazující výstavbu modliteben? Ovšem jen mešit, zakazujíce minarety, ale ne už jakékoli jiné strukturní prvky neoddělitelně patřící k jiným místům uctívání. Nebo že bude bránit ženám a dívkám v jejich právu oblékat si jistý druh oděvního prvku či látky na veřejnosti.
Ve skutečnosti je ženám bráněno v přístupu do veřejných bazénů nebo na pláže, pokud se předtím nevysléknou. Toto poselství v sobě ovšem zahrnuje i něco hlubšího: Muslimky musí z veřejného prostoru zmizet. Mohou si zaplavat, pokud chtějí, ale jen doma ve vaně.
Vyzleč sa! Francúzski policajti prinútili muslimku na pláži vyzlieť si burkini
Dnešní Karlové Luegerové
Taková tematika je oblíbena u oportunistických politiků, kteří chtějí vytlouci maximum z hlasovacích uren za použití typické, zavrženíhodné taktiky rozdělování společnosti a přikrmování nenávisti. Tento trend se ve svých rysech nápadně podobá politickým kontroverzím na přelomu 19. a 20. století – jen s tím rozdílem, že toho času byla hysterie namířena proti židům.
Stejné kvality definují typ politika, který Evropa znala před sto či více lety, jako byl např. velmi vlivný politik Karl Lueger, který dosáhl vysokého postavení ve vídeňské městské radě, v metropoli toho času velké říše. Dokázal vyždímat politický kapitál takřka virtuózním způsobem a svou příležitost viděl v démonizování lidí, podobně jako se tak děje dnes.
Podobně jako někteří politici 21. století, kteří burcují lid slogany, kterým ve skutečnosti ani sami nevěří, Lueger dokonce jednou poznamenal: „Víme, že antisemitizmus je jen prostředkem k dosažení politického vzestupu, ale pokud se někdo dostane až na vrchol, už ho nebude potřebovat.“
Dreyfusova aféra 2.0
V rámci dnešní hysterie máme i problematiku hnutí Dá’iš ve vší jeho hrůzyplnosti a obavách, které podněcuje a které jsou využívány k rozšíření spektra obvinění jeho údajných sympatizantů uvnitř společnosti, jmenovitě muslimů v Evropě. Před nějakými 120 lety propukla slavná Dreyfusova aféra, která zasáhla jistého židovsko-francouzského armádního oficíra, obviněného ze špionáže v roce 1894. Stala se rozbuškou rasistických protižidovských kampaní. V dnešní Evropě si dovedeme představit něco podobného, ovšem jen s drobnou úpravou – oficírem v centru aféry bude muslim, který by byl obviněn ze špionáže, dejme tomu ve prospěch hnutí Dá’iš.
Kultura zákazů dosáhla v té době vrcholu. V některých městech byla zavedena omezení výstavby synagog. Dokonce byla mimo zákon postavena i jistá křesťanská vyznání, jako protestanti v Mnichově, kterým bylo zakázáno stavět si uvnitř městských hradeb své kostely, což trvalo až do 20. století. Předcházející fáze hysterie a předsudků nám umožňuje pochopit podobnou logiku a myšlenkové procesy řídící debaty v dnešních evropských městech, městských radách a provinciích.
Bylo by z naší strany chybou vnímat dnešní debaty jen jako záležitost kousku tkaniny nošeného ženou či dívkou na její hlavě, či zužovat je jen na otázku plaveckých úborů na plážích či dokonce minaretu zakázaného v nádherném Švýcarsku či kdekoli jinde. Tyto a další příklady jsou jen detaily rostoucího fenoménu, jenž je možno pojmenovat jako kulturu zákazů. Pokud se jí evropské společnosti podvolí, dopustí se katastrofické chyby.
Tato kultura se nezastaví jen u přijímaných zákonů a opatření, které budou vždy provázeny typickými „racionálními“ odůvodněními. Ve skutečnosti jde o daleko hlubší problém, neboť seznam požadavků na zákazy zahrnuje všechny aspekty života: zákaz „halál“ masa, zákaz škol a školek vedených muslimy, zákaz vykonávat funkci imáma, dokud její adept nesplní všechna specifická kritéria, zákaz financování mešit a islámských center ze zahraničí, v několika evropských zemích se dokonce objevují i výzvy k zákazu islámu jako takového.
Referendum o svobodě?
Některá media naprosto bez skrupulí předkládají svému posluchačstvu docela plytké otázky ohledně jejich podpory dalších zákazů cestou elektronického hlasování, při kterém musí odpovědět buď ano, anebo ne. Je morálně přijatelné, aby svoboda vyznání a občanské svobody jiných lidí byly podrobeny veřejné diskusi a referendům? Toto je obrovitánský krok zpět co se týče kultury a hodnot, při němž je „většina“ vyzývána k tomu, aby hlasovala o právech „menšiny.“ V čem spočívá logika vyčleňovat jednu určitou menšinu, její záležitosti a její jedinečné rysy jako subjekt referenda?
Určité rysy neblahé minulosti jsou přítomny i v mnoha jiných oblastech. V Evropě 21. století se karikatury nejenže vrátily ke stereotypům, ale navíc i zpopularizovaly negativní předsudky vůči specifickým menšinám. Nyní před sebou máme záplavu hanokreseb očerňujících muslimy a vše, co je jim svaté, z nichž některé zapřáhly i sílu umění a symbolické sugesce, aby efektivně dosáhly ohromného nedorozumění, podnítili výsměch a nenávist. To také bylo velmi rozšířeno koncem 19. století a na začátku století 20., jen s tím rozdílem, že tehdy bylo to samé namířeno proti židům.
Rozdíl oproti dnešku tkví v tom, že tehdy nebylo možno využít možností nabízených internetem a sociálními medii. Za nepřítomnosti Marka Zuckerberga dokázal jeden labilní mladík jménem Adolf Hitler zneužít jemu dostupných medií své doby: jeho nacistické hnutí využívalo tisku k šíření karikatur podněcujících ten nejhorší rasismus, které dláždily cestu k těm nejhorším zvěrstvům.
Kdokoli by chtěl bojovat proti tomuto morálnímu úpadku v Evropě se tedy musí zaměřit na něco daleko většího, nežli jen na plavecké oblečky a množství zákonných či procedurálních detailů, ale přímo na tuto ubohou zakazovací horečku.
Jde tu o principy a o hodnoty svobody svědomí, které by měly mobilizovat každého a nejen muslimy. Není pochyb, že zakazovací kultura v Evropě přitvrzuje a my musíme být bdělými a vědomými si toho, že před sto lety byl tento trend neblahou předzvěstí něčeho omnoho horšího, co přišlo poté.
Článek byl původně publikován pro server Middle East Monitor. Český překlad uveřejňujeme se souhlasem autora. Titulní foto: Raul Lieberwirth, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0
