Reakce Turecka na pokus o převrat byla ukázkou vyzrálé demokracie, reakce Západu naopak demokracie zkažené svou podporou autokracie, píše David Hearst.
V okamžiku převratu starší oficíři turecké armády ze speciálních jednotek rychlého nasazení, pozemních sil a 1. a 4. armády, podobně jako ti v letectvu, zašli ve snaze uchvátit moc do naprostého extrému.
Obsadili dvě letiště a uzavřeli třetí. Pokusili se oddělit evropskou a asijskou část Istanbulu.
Devětkrát bombardovali parlament v Ankaře. Před velitelstvím turecké tajné služby MIT se odehrávala divoká rvačka. Pučisté rozmístili tanky, vrtulníky vybavené kulomety a stíhačky F16.
K porážce vojenského převratu použil turecký prezident iPhone. Mešity použily své tlampače, vysílající svolávání k modlitbě několik hodin před samotným úsvitem. Političtí lídři všech vyznání, někteří z nich dokonce i zavilí oponenti prezidenta, svorně volali po tom, aby byl puč poražen. Policisté zatýkali vojáky.
Neozbrojení civilisté znovu dobyli budovu tureckého vysílání CNN (CNN Turk) i mosty přes Bospor, statečně čelíce ostré palbě a znovu tak pro svou zemi vydobyli demokracii.
Bezpochyby už tehdy bylo zřejmé, že šlo o vojenský převrat. Ale ještě v této době to americká ambasáda v Ankaře nazývala „povstáním“.
Analytici z Geopolitical Futures vydali studii dle které byl vojenský převrat úspěšný. Arabská verze BBC, arabská verze Sky News, televizní stanice El Arabiya, diplomatická redakce ITN či americké sítě se všechny předbíhaly v komentářích ve stylu že Erdoǧan skončil, nebo že uprchl do Německa.
The Guardian přiběhl s kouskem (později upraveným), jenž již v titulcích řekl vše o autorovi, který nebyl schopen udržet svou škodolibou radost z politického konce muže, kterého častoval jako autoritářského islamistu: „Jak Recep Tayyip Erdoǧan rozpoutal napětí v Turecku“.
Zatímco turecký lid bojoval o svou budoucnost, mezi západními lídry, jejichž obchodní značkou a firemním logem je demokracie, převládalo ohlušující mlčení. Francouzský konzulát v Turecku byl již dva dny předtím uzavřen. Věděli oni něco, co nevědělo ani samotné Turecko?
Ve svém původním prohlášení americký ministr zahraničí John Kerry použil snad všechna existující slova, kromě toho proklatého slova na „d“. Doufal ve „stabilitu, mír a trvalý rozvoj“ v Turecku.
Ani slovem se nezmínil o podpoře legitimně zvolenému prezidentovi a legitimně zvolenému parlamentu. Jen tehdy, kdy už bylo dávno nabíledni, že puč nevyšel, vydali prezident Barack Obama spolu s Kerrym prohlášení, které dává jednoznačnou podporu Erdoǧanovi.
Pokud si přejete vědět, proč Evropa a USA natolik roztřískali Blízký Východ a proč v něm ztratili veškerou morální autoritu, dokonce veškerou autoritu vůbec, proč se nadále nemohou holedbat tím, že jsou držiteli pochodně demokracie, potom nemusíte sledovat nic více, nežli ony tři hodiny mlčení, během kterých čekali, jak se bude vyvíjet situace a odkud vítr povane v Istanbulu a v Ankaře.
Saudové čekali dokonce celých 15 hodin, než prohlášení podporující Erdoǧana vydali. Spojené arabské emiráty a media, která kontrolují, rozšiřovala fámu, že Erdoǧan ze své země uprchl.
Přitom pravdou byl pravý opak. Erdoǧan se ukázal jako neohrožený vůdce nastupující do letadla a mířící přímo do Istanbulu, s plným vědomím toho, že ve vzduchu jsou F16 pučistů a ranvej Atatürkova letiště je uzavřená.
Pouhé tři země na světě jasně podporovaly Erdoǧana již od začátku – Maroko, Katar a Súdán.
Co bylo obzvláště impozatní, byla prohlášení tureckých politiků, kteří měli všechny důvody požadovat Erdoǧanův odchod a kteří byli z funkce sesazeni jím samým. Budiž ke cti Kemalu Kalicdaroǧluovi, šéfovi nejsilnější turecké opoziční strany středolevých republikánů CHP, že přispěchal s okamžitým odsudkem puče v sérii krátkých vzkazů na síti Twitter s tím, že země si během minulých vojenských pučů „již vytrpěla svoje“.
Dva lídři liberálnějšího křídla uvnitř vládní AKP, kteří byli samotným Erdoǧanem sesazeni, ho nyní podpořili. Bývalý prezident Abdullah Gül pro tureckou CNN prohlásil: „Turecko není žádná latinskoamerická země… Vyzývám ty, kteří se pokusili svrhnout vládu, aby se vrátili do svých kasáren.“
Bývalý turecký ministerský předseda Ahmet Davutoǧlu pro al-Džazíru uvedl: „Turecko je demokracií… Nemyslím si, že tento pokus bude úspěšný. Nemůže dojít k žádnému pokusu o destabilizaci Turecka. Čelíme mnoha krizím v Sýrii i v jiných regionech, nyní nastal čas být solidární s tureckým lidem… V tomto okamžiku lidé v mnoha městech stojí na ulicích, na náměstích [a protestují]proti tomuto pokusu o ozbrojený státní převrat.“
Všichni jmenovaní viděli přesně to, co západní konsenzus ohledně Erdoǧana nebyl schopen spatřit. Že důležitější, než tento muž, je proces jako takový. Že Turci, věřte či nevěřte, byli ochotni bojovat a umírat pro právo zvolit si svého prezidenta, i když většina z nich si nepřeje, aby rozšiřoval a překračoval prezidentské pravomoci.
Turecká reakce v noci na sobotu byla reakcí hodnou vyzrálé demokracie. Západní reakce byla naopak odpovědí demokracie zkažené, která samu sebe poskvrnila vojenskou i politickou podporou autokracie.
Bod obratu morální hry sobotní noci v Turecku nastal v okamžiku, kdy Erdoǧan prohovořil ze svého iPhonu, načež byl jeho projev vysílán a bleskurychle šířen sociálními medii.
Až do toho okamžiku se zdálo, že převrat bude úspěsný. Erdoǧan však vyzval lid, aby vyšel do ulic a postavil se pučistům na odpor. A lid na tuto výzvu odpověděl navzdory tomu, že věděl, že ho to může stát život. A tak iPhone porazil tanky.
Turecko prokázalo, že není Egyptem. Pokud plyne z těchto temných dní pro demokracii na Blízkém Východě nějaké ponaučení, potom se týká lidí na druhé straně Středozemního moře, jejichž země nyní krvácí pod tíhou vojenské autokracie, která byla toho času oslavována a vítána jako druhá revoluce.
Od roku 2011 to není poprvé, co se autokraté v celém regionu musí třást strachy. Demokratické síly, které mohou odzbrojit i vojáky, mohou odzbrojit také je samotné.
Původní verzi článku publikoval portál Middle East Eye.
