Představitel obrodných tendencí v islámském myšlení, jako byl Ridá či ’Abduh.
„Jedním z nejodpornějších druhů tyranie je tyranie ignorance nad věděním a tyranie ega nad rozumem,“ napsal al-Kawákibí a jeho slova ani dnes neztrácejí na naléhavosti.
Na světlo pozornosti světa se vracejí studie, knihy a novely psané v posledních dvou stoletích, zabývající se lidskou přirozeností a vztahy lidí ovlivňovanými autoritativními politickými režimy. Stejná literární tematika, kterou představuje jeden z nejslavnějších esejů Ericha Fromma Strach ze svobody, popisující nacistický experiment, nebo román 1984 Jamese Orwella, získávají na popularitě především u mladých lidí.
Vůdčí postavení v této oblasti ovšem patří dílu, které samo představuje milník politické filozofie, knize Podstata tyranie a boj proti zotročování (v orig. Tabí’u l-istibdád wa masári l-isti’dád) vydané v roce 1902 v Káhiře. Jeho autorem je rodák ze syrského Aleppa ’Abdurrahmán al-Kawákibí (1854-1902), významný představitel obrodných tendencí v islámském myšlení, zářící vedle dalších jemu podobných velikánů tohoto myšlenkového směru, jakými byli Džamáluddín al-Afghání, Muhammad ’Abduh či Rašíd Ridá.
V roce 1902 tento arabsko-muslimský spisovatel a myslitel, bojovník proti despocii a autor několika knih hovořících o problematice tyranie za záhadných okolností zahynul. Jeho památku si připomíná arabská verze portálu Huffington Post.
Neznámý reformátor
Jeho myšlenky získaly obrovskou odezvu v politickém dění upadající Osmanské říše na začátku minulého století. V době vydání Podstaty tyranie a boj proti zotročování Osmanská říše fakticky ještě neměla moderní ústavu, což se záhy změnilo během období bouřlivých změn, které zasáhly region krátce poté. Za toto dílo byl autor pravděpodobně otráven vládními agenty podáním otráveného šálku kávy.
’Abdurrahmán al-Kawákibí byl dlouho pro světovou veřejnost docela neznámý, pomalu se to ale začíná měnit. Jeho odkaz je dnes předmětem mnoha revizí, studií, komentářů a reakcí. Jeho citáty sdílené na sociálních sítích mají tisíce sdílení.
Více než 110 let po vydání nejslavnějšího autorova díla byl na přelomu tohoto a minulého roku v Paříži vydán francouzský překlad Podstaty tyranie a boj proti zotročování s cílem přiblížit nevšední a nečekané názory tohoto arabského volnomyšlenkáře, zcela neznámého čtenářům jiných kultur.
Dílo představující milník v liberálně orientovaném politickém myšlení arabského a muslimského světa přichází v období zvýšených obav z despocií a diktatur, které jsou spojovány právě s arabským prostředím poprvé v některém z evropských jazykových provedeních.
Obrodné myšlenky al-Kawákibího děl neznamenaly jen začátek nové epochy v arabské literatuře, ale jsou inspirující i po více než sto letech v tom, jak motivují lidi zbavit se tyranie. Obsahují velmi racionální a osvícené poselství nezkalené nenávistí, voláním po pomstě a nejsou adresovány konkrétním vládcům a specifickým státům.
Věčný boj s tyranií
Tajemství nesmrtelnosti al-Kawákibího myšlenek spočívá ve skvělé obžalobě tyranie a despocie jedním arabským myslitelem, odhalujícím její opakující se projevy, dopady na všechny aspekty lidského života a vysvětlujícím, jaké síly stojí v pozadí tyranských systémů a proč je možné, že lidé se proti tyranii nebouří. Zároveň také ukazuje cestu k záchraně před tyranií a namísto pouhé kritiky nabízí i alternativu.
Al-Kawákibí smýšlí, že degenerace národů je způsobena monopolem jedné osoby na absolutní moc a toto je ta nejnebezpečnější choroba, která může národy postihnout. Snaží se nalézt na ni hojivý lék bez toho, aby musel krvavě amputovat kterýkoli z orgánů těla národa.
Zdá se, jako by promlouval i o zcela současných událostech. Prezentuje velmi svobodomyslné názory, na svou dobu možná až příliš pokrokové. Velmi hojně používá také islámských schémat a termínů a odkazuje na ně způsobem, aby sloužili původnímu účelu zákona.
Al-Kawákibího osobní otevřenost mu dodávala nezaměnitelný osobní rozhled a vědomí širokých souvislostí, se kterým byl ve své době o krok dále před mnohými ostatními. Vydal se kupředu za svobodou v nejlepším smyslu tohoto slova a tomuto věnoval veškeré své literární, intelektuální a aktivistické nadání. A za to také zaplatil nejvyšší cenu.
Byl právníkem a spisovatelem vzdělaným v tradičních naukách. Napříč jeho knihami možno spatřovat pečlivou analýzu a fundovaný, hluboký rozbor politické i sociální dimenze choroby, kterou diagnostikoval. Zasluhuje si respekt ke svému racionálnímu přístupu k myšlení. Byl to jeho cit pro nespravedlnost a vytříbený, jemný smysl pro svobodu a vášeň pro její dosažení, co primárně motivovalo jeho názory a stanoviska a odhodlání k boji s tyranií.
V Antakyi se naučil také turečtině, co mu otevřelo přístup k řade akademických informací, jak je vidno na jeho osobní knihovně, která obsahuje mnoho jak starodávných, tak i moderních rukopisů. Byl schopen diskutovat o politice, společnosti, historii, filozofii i vědě, studoval právo, literaturu i přírodní vědy a matematiku.
V roce 1901 podnikl šestiměsíční cestu po východní a jižní Africe, navštívil Habeš, Somálsko, procestoval Arabský poloostrov, navštívil pobřeží jižní Asie, Indii, Indonésii i pobřeží jižní Číny. Věnoval se studiu místního lidu a jeho kultury, lokálních ekonomických vztahů, zemědělství i nerostného bohatství a toto vše zahrnul do postřehů shrnutých ve své knize, kterou ale do své smrti nestačil vydat. Rukopis se ztratil a kniha tak světlo světa nespatřila nikdy.
Polyhistor z Prorokova rodu
’Abdurrahmán al-Kawákibí se narodil roku 1854 v severosyrském Aleppu rodičům, mezi jejichž předky byl i Boží Posel Muhammed, mír a požehnání s ním. Vzdělání získal na škole, kde kromě jeho otce vyučovalo i vícero předních tehdejších učenců. Od svých 22 let přispíval do místních novin Furát, později v roce 1877 začal vydávat noviny aš-Šahbá´, které vyšly celkem šestnáctkrát, než je osmanské úřady zakázaly.
Al-Kawákibí se nevzdal a začal vydávat nový list I’tidál (Spravedlivost), kde publikoval i nadále, navzdory stále sílícímu konfliktu s osmanskými vládními úřady. Když rozepře mezi al-Kawákibím a lokální mocí dosáhla na samém sklonku 19. století vrcholu, rozhodl se autor roku 1899 emigrovat do Egypta.
Po svém odchodu z Aleppa se al-Kawákibí usadil v Káhiře a aktivně zde působil, dokud jej náhle nezastihla smrt. Večer ve čtvrtek 14. června 1902 vypil šálek kávy. Pravděpodobně (ačkoli to nikdy nebylo dokázáno) ji otrávili vládní agenti Osmanské říše, kterou si znepřátelil svými výpady proti tyranskému systému, poté, co selhala snaha egyptského vladaře ’Abbáse al-Chadíwího zprostředkovat za jeho asistence usmiřovací proces mezi al-Kawákibím a osmanským sultánem Abdülhamidem.
Al-Kawákibího smrt zasáhla každého liberálního aktivistu v Egyptě i šířeji v celém arabském světě. Jeho pohřeb provázely majestátní pocty, pochován byl na hřbitově Bábu l-Wazír na osobní náklady ’Abbáse al-Chadíwího. Pohřební modlitbu vedl Šejch ’Alí Júsuf, sám vydávající noviny al-Muajjad (Stoupenec). Celé loučení se zesnulým myslitelem trvalo tři dny.
