Učení o dvojí pravdě náboženství, jež je určeno masám, a filozofie, která je určena vyvoleným.
Nakladatelství Academia vydalo v překladu arabisty a islamologa Ondřeje Beránka Rozhodné pojednání o vztahu náboženství a filozofie, jeden z klíčových traktátů klasika muslimské filozofie, právníka, lékaře a největšího aristotelika historie, Abú Walída Muhammada ibn Rušda al-Andalúsího, známého v Evropě pod latinizovaným jménem Averroes (1126 – 1198 kř. éry).
Abú Walíd Muhammad ibn Rušd al-Andalúsí
Ibn Rušd se narodil ve Španělsku (tehdy al-Andalús) za vlády arabo-berberské dynastie a hnutí Almohádů (arab. al-Muwahhidún), opětovných sjednotitelů místních muslimských panství, kteří kladli důraz na následování příkazů islámu. Získal prestižní vzdělání ve filozofii, světských i náboženských naukách, kterého využil při psaní svých děl, představujících vrchol arabsko-islámské filozofické školy. Působil jako osobní lékař chalífy Abú Júsufa Ja’kúba, známého svou vášní k vědám a vzdělání, jenž s filozofem o vědách, teologii a filozofii často diskutoval, přičemž to se stalo hlavní a větší náplní autorova času, než lékařská služba sama.
Vztah Ibn Rušda k osobní islámské praxi byl patrně velmi složitý, nelze však rozhodně říci, že by byl filozofem protináboženským, i když náboženské poznání a pohled na skutečnost považoval za méně hodnotný, lidovější postoj, než je pohled vědeckofilozofický, operující s klíčovým pojmem důkaz. Islámské doktríny existence Boha, jeho všezahrnující moudrosti a vzkříšení bytostí k posmrtnému životu Ibn Rušd na rozdíl od některých jiných filozofů zastával a bránil, byť je sám vysvětloval a pojímal celkem jinak, než jeho současníci z řad islámských duchovních Andalúsie, omezující se na následování málikovského mezhebu a kelámu (spekulativní teologie) aš’aríjské školy, který Ibn Rušd zásadně odmítal a proti němuž ve svých dílech horoval. Tento jeho spor s aš’aríjskými mutekellimy jej nakonec přinesl vyhání z dosavadního působiště do exilu mimo chalífova dvora, přičemž filozof nakonec umírá v Maroku.
Znalost logiky je pro muslima povinností
Předkládaný traktát Rozhodné pojednání o vztahu náboženství a filozofie má tři části a závěr. První část rozebírá koránský imperativ uvažovat nad stvořeným světem a poznávat jej. Všímá si, jak Korán a Sunna (výroky a skutky proroka Muhammada) ostře odsuzují toho, kdo tak nečiní. V tomto bodě přistupuje k základní premise islámské jurisprudence, že cokoli, co je nezbytné pro realizaci povinnosti, je samo povinností a proto je jí také znalost logiky a způsobů dedukce, indukce a myšlenkového dokazování.
V druhé části představuje Ibn Rušd svou teorii různých úrovní poznání pravdy o univerzu: rétorické, spočívající v přijetí daných konstatací o okolním světě uvěřením, které je charakteristické pro prosté masy a jejich religiozitu; dále dialektické, jehož nositeli jsou především islámští učenci, schopní z textů dedukovat a uvádět je do souladu; a nakonec vědecké, opírající se o filozofii a o hmatatelné důkazy. Všímá si, že v Koránu existují jasné a doslovné pasáže oproti pasážím víceznačným a alegorickým, přičemž se namnoze ani mutekellimové nemohou shodnout na tom, kolik je kterých a které to jsou. Zde buduje tezi, že je-li určitá fundovanost předpokladem kvalifikovaného nábožensko-právního úsudku, je tím spíše nezbytná pro vědeckofilozofický náhled na svět, jenž logicky nemůže být dosažitelný každému.
Poslední, třetí část se týká vlastního rozporu a otázek hereze jistých filozofů, které se snaží omlouvat přímo jazykem náboženských věd, na základě chyby v jejich idžtihádu (nezávislé interpretace islámských pramenů), či toho, že neexistuje důkaz stanovující nutnost chápat články víry tak, jak činí mutekellimové. Ibn Rušd explicitně stanovuje, že mezi Zjevením a filozofickou pravdou nemůže být rozporu – vždy se v Koránu, či v Sunně najde něco, co podporuje i teze filozofů proti tezím mutekellimů. Zároveň však vypichuje texty přikazující promlouvat k lidem podle úrovně jejich chápání. Vysvětluje, že všechny odchýlené směry se dostaly na scestí právě díky nerespektování tohoto příkazu, z čehož obviňuje opět především mutekellimy.
Filozofie v době Ibn Rušda
Rozporuplné učení o dvojí pravdě náboženství, jež je určeno masám, a filozofie, která je určena vyvoleným, lze vysvětlit na základě tehdejšího pojímání filozofické nauky jako demonstrativní vědy. Filozofie v oněch dobách nebyla spekulativní naukou udávající směr vědeckému poznání a společenskému vývoji, kterou je dnes, ale byla souborem pravdivých konstatací, deklarovaných logických výroků o existujícím světě, čímž se redukovala na metafyziku v aristotelovském pojetí.
Nezbytnost matematiky, časomíry, geografie a lékařství pro uctívání v islámu, nezbytnost podřízení vědy potřebám celého lidstva a nezbytnost rozpoznání a definování jasných a alegorických pasáží textů na základě textů samotných a nikoli na základě disputace, nebo absence důkazu, že logika funguje i v zákonitostech nepoznatelného, traktát bohužel nedokládá. Přinesli je v dalším vývoji islámského myšlení jiní. Sladili tak islám a vědu – a právě tímto sladěním vzniká v dnešní době tak vzácná moudrost, definovaná jako položení věcí na jejich odpovídající místo.
Klady
Dílo přináší důkazy a polemiky hájící úlohu rozumové kontemplace v úvahách o náboženství. Vychází z předpokladu, že Korán a Sunna vybízí k pozorování a rozumovým experimentům. Představuje brilantní obžalobu spekulací aš’aríjského kalámu z jeho vnitřní nekonzistentnosti, nahlíženo optikou filozofa.
Zápory
Autor nedokáže překročit stín aristotelizmu a není schopen pohlížet na filozofické uvažování jako na spekulaci a umění klást správné otázky. Svým viděním filozofie jako deklarativní vědy není s to překlenout v jádru umělý rozpor mezi ní a náboženstvím.
Rozhodné pojednání o vztahu náboženství a filozofie vydalo nakladatelství Academia v roce 2002. Lze jej najít ve většine českých a slovenských kníhkupectví. Foto: ISLAMONLINE.sk
