V případě Turecka a Ruska mají zeměpisné danosti a ekonomické zájmy přednost nad hořkými historickými sentimenty a emocemi.
V komentář Huffington Postu Wadah Khanfar uvádí, že jak Recep Tayyip Erdoǧan, tak i Vladimír V. Putin se stabilně odvolávají na historické reminiscence jak ve své prezidentské korespondenci, tak i vstříc svým voličům. Buďme však opatrní, protože skutečným hybatelem politiky obou státníků i vztahů mezi oběma zeměmi jsou spíše danosti geografické, nežli dějinné a vzájemná potřebnost Turecka a Ruska.
V politice nejsou historické odvolávky nic mimořádného. Ruský prezident ve své kampani v roce 2012 hovořil o novém Rusku, termínu, který prve použil nejslavnější z carů ruské historie Petr I. Ten podstatně rozšířil ruské území anektováním nových teritorií na začátku 18. století, čímž z Ruska vybudoval velmoc a pro sebe získal titul Imperátor Petr Veliký.
Na straně Turecka se historická dimenze jasně vynořuje v projevech při místní prezidentské kampani, hovořících o propojení moderní turecké státnosti s tureckou minulostí Seldžucké a později Osmanské říše, od které se Turecko následně po devět desetiletí odstřihlo.
V obou případech jde užití historizující rétoriky ruku v ruce s místními požadavky, pramenícími z reality dvou států procházejících obdobím vnitřního přerodu v oblasti politické i společenské. Putin se snaží budovat to, čemu říká nové Rusko a Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) v Turecku se snaží budovat to, čemu říká nové Turecko.
Ruský případ se ovšem od tureckého liší tím, že nejde o žádnou novou věc. Moskva se nikdy od své minulosti nadobro neodtrhla a na jejím trůně dnes sedí bývalý činitel KGB snažící se obnovit zašlou slávu Sovětského svazu. Opakovaně prohlásil, že pád SSSR byl největší politickou katastrofou 20. století. Putin nikdy nezapomněl na obrovskou míru ponížení, které Rusko pádem SSSR utržilo, obzvláště za éry jeho předchůdce v prezidentském úřadě, Borise Jelcina: ekonomický kolaps, ztráta bezpečnosti, rebelující menšiny a ztráta mezinárodní prestiže. Putin se již dlouho vehementně snaží alespoň něco z této ztracené prestiže obnovit. To bylo evidentní již při invazi jednotek ruské armády na sever Gruzie v roce 2008. Svou anexi Krymu a intervenci na východní Ukrajině zdůvodnil potřebou chránit ruské menšiny, kdekoli se nacházejí. Stejně tak činil mimo jiné i Petr, který si podrobil kromě Ruska i Ukrajinu a vyhlásil se za imperátora vší Rusi.
Nové Turecko se nesnaží obnovit lesk osmanské minulosti, snaží se o zvelebení vlastního civilizačního okolí. Nesnaží se jen získat vojenskou dominanci, snaží se komunikovat i jazykem společné historie se sousedními zeměmi, jakožto hnací síly do budoucnosti poté, co se země Východu dostali před mnoha desítkami let do rozkolu a vzájemného očerňování mezi Araby a Turky.
Vraťme se nyní k současné krizi mezi Ruskem a Tureckem a pokusme se pochopit historické dopady na nynější kroky obou zemí a na to, zda vyvolávání historických reminiscencí je skutečně určujícím faktorem v pochopení a zvládnutí krize.
Putin, který si nechal ve svém úřadu pověsit portrét cara Petra I., využívá dějinné odvolávky k legitimizaci režimu, nyní se nacházejícího na křižovatce po kolapsu SSSR a komunistické ideologie, nadčasovým národním cítěním. Putin chápe, že historie carského Ruska bude efektivním nástrojem k vytvoření nové legitimity a potvrzení výlučnosti a jedinečnosti dějinného poslání Rusi, stejně jako výmluvou k reformám směrem k politickým a veřejným svobodám coby pokusům o cizí západní vměšování do ruské společnosti, usilující o oslabení státu a uzurpaci ruské identity.
Putin nejenže využívá historie pro politické účely, ale sám si osobně cení historické postavy Petra Velikého. Naposled letos v červenci slavnostně položil během festivalu ruského námořnictva květiny na imperátorův památník s tím, že Petr I. Veliký byl prvním, kdo vybudoval Rusku námořní loďstvo, které mu zajistilo kontrolu nad Černým mořem. A není pochyb o tom, že Putin sám podnikl jisté kroky inspirován velkým imperátorem, který svým následovníkům odkázal slovy „kdo ovládá Konstantinopol, ovládá i svět“ neúnavně se snažit o znovuzískání kontroly nad Konstantinopolí a pokračovat v dobyvačné expanzi až k vodám Zálivu a pobřeží Indie. Petr Veliký dospěl k tomuto poznání po hořké zkušenosti a vleklých válkách s Osmanskou říší, během nichž se spojil s perskou Safíjovskou říší a s největším úsilím čelil spolu s nimi existenčnímu ohrožení, které pro ně Osmané představovali.
Proč však považoval imperátor, sedící na trůně déle než čtyřicet let (1682-1725), ovládnutí Konstantinopole za důležité pro ovládnutí světa? Bylo to kvůli historii, s přihlédnutím na hlubokou hořkost, kterou v něm vyvolával pád metropole pravoslaví do rukou muslimů v polovině 15. století, který je v ruské mentalitě zabetonován jako princip zvláštního poslání ruského národa jakožto nástupnické říše přebírající prapor křesťanské pravdy proti muslimským uzurpátorům a katolickým heretikům v Římě?
Nemyslím si to. Petr Veliký se sám proslavil jako ten, kdo zreformoval ruskou pravoslavnou církev, omezil její nezávislost a podřídil ji moci carského režimu, aby se napříště stala loutkou v jeho rukou, vedle toho, že byla univerzální náboženskou institucí velkého symbolického významu. Tím důvodem, kvůli kterému Petr I. vydal své nařízení, tedy nebyla možná ani tak historie, jako spíš zeměpis.
Když se Putin podívá na ohromnou rozlohu své země na mapě, cítí se pyšný. Je hlavou země s největší územní rozlohou na světě, i když je pravda, že se 144 miliony obyvatel je Ruská federace oproti USA s 333 miliony obyvatel ani ne poloviční. Ale rozlohou více než 6,5 milionů km2 pokrývá Rusko dvakrát takové území, než Spojené státy.
Ačkoli byla Rusku dána do vínku ohromná rozloha a pevná pozice na evropském i asijském kontinentu, zeměpisná poloha Ruska představuje nebezpečí a permanentní hrozbu, která vysvětluje většinu politických tahů ruského státu, jeho válek, emocí a ambic. Nejrozlehlejší země světa trpí několika problémy včele s nevlídnými klimatickými podmínkami na většině svého území, nízkou rozlohou zalidnění na východě a nutností kontrolovat dlouhé hranice. Nicméně dva další problémy vždy hrály hlavní úlohu při formování ruské zahraničněpolitické strategie: Nechráněná západní hranice bez přirozené zeměpisné překážky, která by odrazovala útočící evropské armády a, další problém, věčný ruský sen o přístupu do teplých vod Středozemního moře a Indického oceánu.
Nechráněná ruská západní hranice směrem do západnější Evropy byla vždy důvodem, proč Moskva mívala tendenci útočit hlouběji do Evropy, ať už v dobách carského Ruska, nebo za sovětské éry. Ta samá strategie přiměla Putina k intervenci v Gruzii a na Ukrajině a zabránila oběma zemím, aby se připojily k Evropské unii a NATO, podobně jako brání Rusku akceptovat rozmístění raketových základen NATO na dosah od Moskvy.
Druhým oříškem ruské zahraničněpolitické strategie je fakt, že většina ruských přístavů kontroluje Severní ledový oceán a v zimě kvůli nízkým teplotám a nebezpečnosti místních mrazivých vod takřka nefungují. Rusko pro zajištění národní bezpečnosti nutně potřebuje přístavy s přístupem k teplým vodám a toto možná vysvětluje velký historický konflikt na Krymském poloostrově o ovládnutí černomořských vod mezi Osmanskou říší a carským Ruskem. Možná také vysvětluje, proč loni Putin připojil Krym k Rusku. Krym tak poskytuje Rusku přístup do vod, které v zimě nezamrzají. Připojení Krymu přimělo dále Putina k postavení osmdesáti bitevních lodí a několika vojenských ponorek v přístavu Sevastopoľ. Cílem je mít v Černém moři pokročilou vojenskou námořní techniku.
Sen o přístupu k teplým vodám ovšem není zcela dosažen ani díky černomořským přístavům na Krymu. Důvodem je opět geografická poloha. Ani obchodní, ani vojenské lodi nemohou opustit Černé moře, ani do něj vplout, aniž by nepřekročily turecký Bospor. Transit do Středozemního moře není dále možný bez proplutí jiným strategickým územím Turecka, Dardanelským průlivem.
Dohoda z Montreux, uzavřená v roce 1936 garantovala s mezinárodní platností svobodu pohybu všech lodí v dobách míru, nicméně obě úžiny zůstávají pod plně suverénní kontrolou Turecka. Turci tak mohou rozhodovat o tom, kterou loď kdy a za jak dlouho pustí. Mohou ruské obchodní lodi zdržovat, jak jen chtějí. A v případě války dokonce mohou bitevníkům zabránit, aby do úžin vůbec vstoupily.
Proto se přítomnost ruské vojenské základny v syrském Tartúsu stala pro Moskvu klíčovou záležitostí. Je to jediný přístav, ze kterého mohou mít ruské vojenské lodi přístup do Středozemního moře. A všechny, které se nacházejí mimo obě turecké úžiny, se tam na základě vzpomínané dohody nacházejí již mnoho desítek let.
Abychom se vrátili zpět ke krizi, která mezi Tureckem a Ruskem vypukla poté, co byl ruský vojenský pilot sestřelen na turecko-syrské hranici, zeměpisné danosti a společné zájmy převažují nad důvody, pro které by krize hrozila přerůst v nekontrolovatelný konflikt.
Turci vědí, že potřebují udržet ekonomické vztahy s Ruskem, zejména díky ruskému pokrytí 55 % tureckých potřeb zemního plynu, nehledě na sousedské vztahy mezi Tureckem a Ruskem ve Střední Asii a společným, překrývajícím se zájmům v Černém moři. To jsou důvody, proč napětí s Ruskem dále neeskalovalo. Vysvětluje to také střízlivý jazyk Turecka, který po sestřelení ruského vojáka následoval.
Na ruské straně je klíčovým odstrašujícím faktorem členství Turecka v NATO a potřeba Ruska udržet s Tureckem strategické partnerství, zejména díky stavbě plynovodu, který Rusům umožní stabilně a pravidelně vyvážet plyn do Evropy poté, co se rapidně zhoršily jejich vztahy s Ukrajinou. Otevřený přístup na turecký trh je věc klíčová pro ruskou ekonomiku poté, co Evropa na Rusko uvalila kvůli Ukrajině sankce. Všechny tyto faktory nyní umožní Rusům zajít ve směru k Turecku ještě dále. Poznamenejme si, že ruská vláda velmi rychle dala na vědomí, že sankce uvalené na Turecko nezahrnují plyn, který bude do Turecka proudit i nadále dvěma potrubími. Uzavření plynovodu by představovalo vážnou eskalaci situace, která by ublížila Rusku stejně tak, jako Turecku a možná ještě více.
Rusko si také nepřeje uváznout v otevřených konfliktech na třech frontách najednou. Ruské invazi na Ukrajinu dochází dech a nedosáhla toho, co si předsevzala. Syrská invaze je drahá a její výsledky více než sporné. Otevřená bitva s Tureckem se v současné době nejeví jako strategicky nejlepší tah.
Kroky ohlášené Moskvou proti Turecku se nesou ve znamení Putinova pocitu hluboké urážky tureckým sestřelením ruského ozbrojeného příslušníka. Putinovy silácké výhrůžky mají posílit jeho imidž silného vůdce a posílit jeho vyjádření, kdy označil tento turecký krok jako „vražení kudly do zad“ ve chvíli, kdy s Tureckem, na rozdíl od Západu, počítal. Zapadají do předcházejících vyjádření, ve kterých Putin nazval Erdoǧana mužem se silnou osobností, neboť se sám nepodvolil nátlaku Západu. Tehdy Putin také oznámil, že dohoda o energetice, předznamenávající široké možnosti dalších vzájemných obchodních kontraktů, podepsaná mezi oběma zeměmi, přichází poté, co se Turecko nepřidalo k evropským zemím a neuvalilo na Rusko sankce.
Putin však Turecku špatně porozuměl. Soustředil se jen na ekonomické zájmy a nebral v potaz zájmy turecké národní bezpečnosti. Přistoupil k vojenské intervenci do Sýrie, aniž by s Turky hlubší strategické kroky jakkoli plánoval. Překročil pro Turecko únosnou mez a zaútočil na syrské revolucionáře podporované Tureckem. Sestřelení ruského letadla, které narušilo svrchovaný vzdušný prostor, tak bylo ze strany Turecka silnou a rozhodnou, nicméně chladně vykalkulovanou odpovědí.
Krize mezi oběma stranami bude pravděpodobně postupně opadat a zatímco se Putin nyní snaží získat si znovu jistou prestiž ekonomickými sankcemi a silnou rétorikou, brzy budou na pořadu dne společné zájmy, které situaci uklidní. Vzájemné politické vztahy jsou řízeny spíše nutnostmi, než emocemi. V případě Turecka a Ruska budou mít zeměpisné danosti a ekonomické zájmy přednost nad hořkými historickými sentimenty a dnešními emocemi.
Ruské dobrodružství v Sýrii nebylo dobře vypočítáno co se týče možných následků a ještě Rusku přidalo problémy. Rusové si možná začnou vzpomínat na intervenci v Afghánistánu, provázenou nesmírnými ztrátami na životech i ztrátami materiálními. Turecké sestřelení ruského pilota tak může být klíčovým varováním pro Putina, který se domníval, že Východ je pro něj otevřeným a prázdným prostorem k expanzi. Jenže ten se ukazuje být omnoho komplikovanějším, než si myslel a daleko nebezpečnějším, než se domníval.
Text je parafrází komentáře Wadaha Khanfara pro The Huffington Post. Titulní foto: DonkeyHotey, Flickr, CC BY-SA 2.0
