Jsme v pasti. Znovu vězíme mezi kladivem terorizmu a kovadlinou evropské krajní pravice a neokonzervativních republikánů na druhé straně Atlantiku.
Každá válka má své štváče, profitující z jejích hoří, hrůz a z prolévání krve. Podobně i terorizmus. Spolu s oběťmi a pachateli má také obchodníky, kteří jeho hrůzy, jím způsobený chaos a ovzduší strachu a napětí zpeněžují. Pro ně je každá exploze nebo střelba teroristů zlatým dolem pro oživování arogantních rasistických pocitů v novém islamofobním formátu, umožňujícím jim hlouběji proniknout do mainstreamu, zabírat nová území a získávat více voličských hlasů. Terčem už nejsou „Afričané“ a „Asiaté,“ ani „černí“ nebo „snědí,“ ale „muslimové“, „Arabové“, „osoby blízkovýchodního původu“ či „Syřané“. Co se jich týče, neexistují žádné nepřekročitelné limity, ohledně nich lze vyslovit i nevyslovitelné a i to nejnepřijatelnější vyjádření, je-li vyjádřeno na jejich adresu, se stává přijatelným.
Ještě než slehl prach po pařížských útocích, znovu se rozehrála stará písnička o „nás“ a o „nich“. Říkalo se nám opět, že „naše“ osvícenecké hodnoty uvázly v boji o holou existenci proti „jejich“ barbarskému náboženství a divošské kultuře. A „oni“ samozřejmě neodkazují na extrémně fanatické násilné skupiny jako je al-Ká’ida nebo IS, ale na stovky milionů muslimů po celém světě. Tím se náhle obyčejní pracující muži a ženy snažící se každý den zaopatřit své životy v Indonésii nebo Malajsii, Bangladéši nebo Senegalu, ocitají zaškatulkováni v kategorii nepřítele dychtícího po zničení „naší“ západní civilizace, „našich“ vznešených ideálů a způsobu života.
Je znepokojivé, že tato rétorika, v Evropě charakteristická pro krajní pravici, je stále více podporována i mainstreamovými republikány v USA. A je ironické, že zatímco Francois Hollande ve svém mimořádném projevu k francouzskému senátu a národnímu shromáždění bezprostředně po útocích prohlásil: „Nejsme ve válce civilizací, protože atentátníci žádnou nepředstavují,“ tisíce mil od místa činu, na opačné straně zeměkoule, američtí republikáni zuřivě trvali na tom, že pravdou je přesný opak.
Mylné představy o politickém islámu
Téma střetu civilizací mezi Západem a islámem se stalo v republikánských kruzích oblíbeným. Kubánskoamerický senátor a uchazeč o kandidátství na prezidenta zašel tak daleko, že vykresloval analogie mezi islámem a nacismem, když rozhořčeně reagoval na vyjádření Hillary Clinton, která nevěří, že „by USA byly ve válce s islámem.“ „Je to jako říci, že jsme nebyli ve válce s nacisty, protože se bojíme urazit některé Němce, kteří členy nacistické strany možná sami byli, ale neprojevovali se násilně,“ komentoval její vyjádření Rubio. „Toto je střet civilizací. Protože oni nás nenávidí nikoli proto, že jsme vedli několik vojenských tažení na Středním Východě. Oni nás nenávidí kvůli našim hodnotám.“
Podobně jako evropská krajní pravice, republikáni se velmi rychle zhostili otázky usazení syrských uprchlíků v návaznosti na pařížské atentáty. Zatímco Marine Le Pen, vůdkyně xenofobního Národního frontu, žádala okamžitě zastavit přijímání syrských utečenců Francií, republikáni se pokoušeli prosadit zákaz přijímání „jakýchkoli středovýchodních migrantů“ do USA. Řada guvernérů, většinou republikánských, vyhlásila, že nedovolí žádnému syrskému žadateli o azyl usadit se v jejich státech, slibujíce tak blokovat vládní plán usídlit 10 000 lidí uprchnuvších z válkou zmítané Sýrie do USA.
Jeb Bush šel ještě dál, s požadavkem, aby USA přijaly jen ty žadatele, kteří prokáží, že jsou křesťany a poté projdou prohlídkami a kontrolami, aby se zajistilo, zda křesťany doopravdy jsou. „Měli bychom své úsilí zaměřit na záchranu křesťanů, kteří jsou vyvražďováni,“ prohlásil. Bush není jediný, kdo volá po diskriminačním přístupu k otázce syrských běženců. Jde o pozici zastávanou větším počtem starších republikánů, jako je Ted Cruz. „Pokud skutečně existují syrští muslimové, kteří jsou persekuováni,“ namítl, „měli by být posláni do většinově muslimských zemí. Naopak my bychom měli poskytnout bezpečné útočiště křesťanům, jež jsou podrobováni genocidě.“
Že politici v 21. století mohou užívat tolik bigotně exkluzivistický slovník, je skandální. Ti, kteří prchají před brutalitou a ničením nemají být nadále vnímáni jako lidské oběti, které zasluhují bezpečné přístřeší, ale jako křesťané a muslimové, dobré oběti a zlí viníci. Jako by Syřanům nestačilo přijít o vše, o svůj majetek, domovy i své milované, tato chorá rétorika je připravuje i o fakt, že jsou také oběťmi.
Při poslechu republikánů bušících do Obamy a jeho administrativy za jejich strategii na Blízkém Východě bychom snadno mohli podlehnout dojmu, že jsme stále v raných 90. letech, bezprostředně po ukončení studené války. Jakoby USA nikdy nenapadly Irák, nebyly zde poraženy a nuceny ve spěchu se stáhnout, vyčerpané a ponížené. Zdá se, že si naprosto neuvědomují chaos a ničení, které jejich absurdní války rozpoutaly po celém regionu a obrovské škody, které přinesly Spojeným státům samotným. Jednou z největších ironií moderní historie je, že nikdo nepřispěl více k tomu, aby se neokonzervativní sen americké nadřazenosti rozplynul a projekt nového amerického století pochoval, než právě minulá americká administrativa sama o sobě.
To, co činí republikánský diskurs o islámu a muslimském světě nebezpečným, je, že je šířen širokou a mocnou sítí medií a pravicových think-tanků a následně konzumován veřejností, která nemá žádné znalosti muslimského světa z první ruky. To, co v Evropě prochází jen omezeně polostínem krajní pravice mimo hlavní proud, má v Americe, geograficky vzdálené od muslimské polokoule a neobeznámené s islámem, v Americe plné náboženských tradicí postavených na idealizmu, má potenciál stát se dominantním a mainstreamovým veřejným míněním ohledně islámu a muslimů.
Pravdou je, že kultury, civilizace a způsoby života nepřicházejí do střetu. Do střetu přicházejí prostřednictvím svých zájmů, ambic, iluzí a fantazií lidé. Namísto zvrácené binární logiky „my“ versus „oni“ by nás terorizmus měl přimět spíše k daleko hlubšímu uvědomění si provázanosti našeho světa, naší sdílené existence a nebezpečí, která hrozí nám všem. Ani v Paříži, ani v Bejrútu nebo v Tunisu teroristé nežádali své oběti o předložení občanského průkazu předtím, než je zabili. Řešením šíleného chaosu, ve kterém od 11. září vězíme, začíná aktivním odmítnutím ohavného dualizmu „my“ versus „oni“, „věřící“ versus „nevěřící“ a Zápaďané/Evropané versus muslimští jiní.
Původní verze článku vyšla pro portál Huffington Post. Mezititulky doplnila redakce. Titulní foto: Fotografie z protimuslimského protestu v New Yorku. Chris Rojas / Flickr / CC BY-NC 2.0
