Snímek Spisy genocidy odhaluje pozadí současných protimuslimských pogromů a strategii genocidy, konspiraci vlády proti části obyvatelstva vlastní země, sahající až k těm nejvyšším špičkám.
Jak nové vedení demokratického Myanmaru včetně světoznámé Su Ťij, tak i světová politická veřejnost před utrpením Rohingjů a barmských muslimů ve všeobecnosti zavírá oči.
Myanmar, svaz států v jihovýchodní Asii, kdysi známý jako Barma, obývají převážně buddhističtí Barmánci. Vedle nich zde ovšem žije pestrá mozaika více než sta dalších etnik, mezi nimi i početná muslimská menšina Rohingjů.
Zemi půl století vládla vojenská diktatura, která ji odřízla od okolního světa. Poté, co se elity generálů svolily uvolnit poměry a vypsat demokratické volby, nalezly jinou cestu, jak si udržet svou moc a vliv i v nových poměrech. Stalo se jí záměrné rozdmýchávání mezietnického a mezináboženského násilí mezi buddhistickými Barmánci a Rakhiňany na straně jedné a muslimskými Rohingji na straně druhé.
Za 40 let systematické perzekuce opustilo Myanmar více než půl milionu Rohingjů, kteří nyní žijí povětšinou v uprchlických táborech v okolních zemích. Navíc již dřívější apartheidní systém oddělující buddhisty od muslimů byl zaveden z popudu federálních činitelů. Mnoho vnitřně přesídlených Rohingjů je také zbaveno potravinové pomoci a lékařské péče, protože nejsou registrovaní a nikdo je ani registrovat nechce.
Historické kořeny napětí
V Rakhine žije asi milion muslimů, kteří se identifikují jako příslušníci národa Rohingja. Před stoletím byla Barma provincií Britské Indie. Britové podporovali migraci části bengálského muslimského obyvatelstva na území dnešního státu Rakhine, aby rozvíjeli místní zemědělství. Ti se tak přidali k muslimům z bývalého království Arakan a splynuli s nimi, čímž vzniklo etnikum Rohingja.
Na témže území žijí v počtu přibližně dvou milionů také budhističtí Rakhiňané, kteří sami sebe také považují za svébytné etnikum odlišné od vlastních Barmánců. Svou identitu odvíjejí od nedalekých chrámových komplexů, které měly dle interpretace rakhinských nacionalistických historiků bránit vpádu agresivního islámu ztělesněného Mughalským impériem v Indii.
V případě Rohingjů začal útlak implementací diskriminačního zákona o občanství z roku 1982. Ten je zbavil barmského občanství a upřel jim právo v Myanmaru žít. Rohingjové, včetně těch s doklady, museli prokázat, že nejsou přistěhovalci, tj. že jejich předkové žili v zemi již před vyhlášením nezávislosti. Vzhledem k místním podmínkám je takové administrativní řízení naprosto nereálné. Ale dokonce i ti, kteří přesto dokázali splnit zákonem kladené podmínky, nebyly úředníky za občany uznáni.
Odtud se bere i moderní pojetí vnímající přítomnost Rohingjů jako novou islámskou invazi. Rakhinští nacionalisté, vedení nechvalně proslulým buddhistickým mnichem Ashinem Wirathuem, smýšlejí, že pokud by Rohingjům dovolili společně obývat své území, byli by jimi záhy pohlceni. Podle nich nejsou Rohingjové samostatným etnikem, ale ilegálními přistěhovalci z Bangladéše, kteří o svém původu záměrně lžou, aby získali právo na území v Rakhine. Wirathu smýšlí, že pokud by v tom uspěli, zformovali by oddělenou muslimskou rasu a ohrozili by Barmu jako celek. Nacionalisté existenci katastrofálních podmínek, ve kterých jsou jejich muslimští sousedé nuceni přežívat, zlehčují a popírají.
Současné násilí
Násilí v Rakhine vypuklo v roce 2012 na základě nevyjasněného obvinění, že několik muslimských mužů znásilnilo a zavraždilo mladé buddhistické děvče. Při následném pogromu bylo zabito několik stovek, možná i více Rohingjů a přes sto tisíc dalších přišlo o domov.
O rok později se násilí rozšířilo mimo Rakhine nejprve do Meiktily a poté do dalších měst ve středu země. Zde již nešlo o násilí proti Rohingjům, ale proti muslimům jako takovým, které za nečinného přihlížení pořádkových složek dav po celém městě naháněl, lynčoval a přímo na ulicích ubíjel železnými trubkami a mačetami, jak dokládají autentické záběry, pořízené samotnými strůjci masakru, během něhož přišlo o život nejméně 50 lidí. Město rok předtím navštívil i radikální mnich Ashin Wirathu.
Autorům dokumentu Al-Džazíry se podařilo shromáždit přímá svědectví postižených obyvatel. Jejich příběhy zahrnují především nejrůznější šikanu a výhružky ze strany státních bezpečnostních složek, systematické vyhánění a nucená stěhování do internačních táborů.
Na těchto zločinech se běžně podílela policie, ostraha hranic a vojenští oficíři. Nahnali lidi do člunů, které vlastními armádními loďmi odtáhli na otevřené moře. Každého, kdo odmítl, předhodili rozlícenému davu etnických Barmánců, kteří ho rozsekali mačetami.
Komu to prospívá?
Investigativní novináři z Al-Džazíry pátrali celý jeden rok přímo na místě. Podařilo se jim odhalit šokující zákulisní dokumenty, usvědčující armádní špičky z finanční a další podpory radikálů volajících po násilí proti etnickým a náboženským menšinám, zejména muslimům ve svazovém státě Rakhine na západním pobřeží země, které se režim snažil anihilovat jakožto národ a zbavil je proto základních občanských svobod.
Uvalil na ně restrikce týkající se svobody pohybu, uzavírání manželství, porodnosti, vzdělávání nebo využívání hromadné dopravy. Armádní směrnice hovořící o „smradlavých muslimech“ byly následně předány expertům na lidská práva z Univerzity královny Marie v Londýně a v Yaleském učilišti práv (Yale Law School).
Al-Džazíra získala přístup k reportu komisařů OSN pro lidská práva, který se zabýval nepokoji z roku 2012. Zpráva dokladuje zapojení státních složek a náboženských představitelů buddhistů, kteří násilí proti muslimům rozdmýchávali nebo sami páchali, jak konstatuje Tomas Quintana, který na místě působil jako zpravodaj OSN v letech 2008–2014.
Vládní síly například zajišťovaly přepravu a občerstvení těch Rakhiňanů, kteří se přímo chtěli na pogromu podílet. Tyto kroky mezi sebou koordinovaly místní političtí představitelé. Na násilnostech se podílely vedle místních i myanmarské federální složky policie, armády a hraniční stráže (tzv. Nasaka). Navíc během násilností policie nikterak nezasáhla a poškozené nechránila. Patrně na něčí příkaz. Nešlo tedy o ojedinělá selhání konkrétních zločinců, ale o systematicky plánované a centrálně řízené kroky.
