Proč si naše media necení muslimských životů?

Na rozdíl od vražd v Charlie Hebdo po vraždě muslimů v Chapel Hill média mlčeli nepříjemně dlouho.

Díjja Šádí Barakat, Jusr Muhammed a Razán Muhammed Abú Salha byli právě zabiti zastřelením ve svém domě, leč na rozdíl od vražd v Charlie Hebdo minulý měsíc, media ohledně jejich smrti vykazují informační výpadek.

Ve skutečnosti jsem se o vraždách doslechl z Twitteru, kde je nyní na vzestupu hashtag #ChapelHillShooting. Samozřejmě existovali i obvyklí podezřelí. Britský novinář Ben White sdílel titulní stránku Fox News, kde byl vraždám věnován jediný řádek na dolním okraji stránky. Titulek hlásil: „Obyvatel Severní Karolíny obviněn ze zastřelení tří lidí.“ Muslimská identita obětí byla záměrně zamlčena, stejně jako to, že byla patrně motivem útočníka.

Jenže nebyla to jen americká pravice, kdo chtěl tragédii zamlčet. Titulní stránky BBC také mlčely. Žádná zmínka o „teroristickém útoku“ v Severní Karolíně. Žádní demonstranti se do ulic Chapel Hill nevydali a neprokazovali solidaritu s oběťmi (po napsání tohoto článku, když byl případ nakonec medializován, se na místě shromáždilo několik tisíc lidí, pozn. překladu). Žádný komentátor nevolal po tom, aby se ateisté celého světa vyjádřili ke zodpovědnosti za radikály v jejich středu.

Craig Stephen Hicks byl radikál. Na svém twitterovém účtu 46-letý muž pravidelně vyjadřoval podporu názorům Richarda Dawkinse, Billa Mahera a Sama Harrise. 26. března 2012 Craig Hicks sdílel citaci Dawkinse, ukazující, jaké mohou být následky rétoriky, která se snaží rozdělovat lidi:

„Můj respekt k abrahámovským náboženstvím se rozplynul v dýmu a dusivém prachu 11. září. Poslední zbytky respektu k tabu zmizeli, jak jsem sledoval ‚Den modliteb‘ ve washingtonské katedrále, kde se lidé vzájemně neslučitelných věr spojili, aby vzdali hold té naprosto stejné síle, která v prvé řadě tento problém způsobila – náboženství. Nastal čas pro rozumné lidi, v protikladu k věřícím, aby povstali a řekli: ‚Dost!‘ Nechť naší poctou mrtvým bude nové řešení, respektovat lidi na základě toho, co si individuálně myslí, nikoli respektovat skupiny na základě toho, k čemu byly kolektivně vychovávány, aby věřily.“

V úterý večer krátce před čtvrt na šest si Hicks řekl „dost“. Nakráčel do bytového bloku na Summerwalk Circle v Chapel Hill a zastřelil 23-letého Díjju, jeho 21-letou manželku Jusr a její 19-letou sestru Razán.

Media mlčeli

Mediální mlčení ohledně těchto vražd je příznakem mnohem hlubšího problému: západní media si cení muslimských životů méně než životů bílých Američanů nebo Evropanů. Ve stejný den, kdy se odehrál útok na Charlie Hebdo, došlo v Jemenu k teroristickému útoku, který si vyžádal 37 mrtvých a 66 zraněných. Zatímco se však jeden příběh stal událostí mezinárodního významu, kterému byl přiřazen i módní hashtag, druhý byl na sociálních mediích sotva postřehnutelný.

Stejné pokrytectví se odehrává i v mediálním pokrytí událostí, ke kterým dochází v Iráku a Sýrii. ISIL, který zabíjí západní novináře a humanitární pracovníky, je vykreslován jako existenční hrozba západní civilizace. Ale Bašár al-Asad, jehož režim je zodpovědný za 85 % zabití všech Syřanů od posledního prosince, je nyní považován za hrozbu sekundární. Když muslimové zabijí novináře v Paříži, propukne mezinárodní pláč. Když ale 17 novinářů v Gaze zavraždí Izrael, Netanjahu se připojí k ostatním světovým lídrům v jejich podpoře svobodě slova.

Rozdíl je očividný pro všechny, kdo ho vidět chtějí. Zatímco ISIL a pařížští zabijáci měli na mušce Zápaďany, většina z těch, kteří byli zabiti al-Asadem nebo Izraelem, jsou muslimové. Zabití muslima, ať už v Šikarpúru nebo v San’á, v Gaze nebo v Jarmúku, si pravidelně získá daleko méně pozornosti, než smrt Zápaďanů.

Pokud nás brutální vražda třech muslimů v Severní Karolíně něčemu učí, pak je to poznání, že terorizmus nemá vyznání, terorizmus nemá rasu a terorizmus třeba vždy odsuzovat, bez ohledu na to, kdo je jeho obětí.

Nathan Beesley zveřejnil původní verzi článku na svém blogu. Perex a medzititulky doplnila redakce.