Druhá epizoda dokumentárního seriálu al-Džazíry První světová válka očima Arabů pojednává o vstupu Osmanské říše do první světové války.
Vstup Osmanské říše do první světové války poskytl záminku evropským mocnostem uplatnit jejich konečné řešení tzv. východní otázky, na jehož základě si jakožto válečnou kořist rozdělili osmanská území, a to hned po pádu sultanátu, v té době již označovaného za nemocného muže Evropy.
Arabské oběti první světové války
Osmanská říše zle vyhodnotila situaci a svou počáteční neutralitu na základě sentimentu a zdání, že právě spojenectví s Německem může postavit hráz expanzi evropských velmocí, ukrajujících kus po kuse osmanská území, vstoupila do války na straně Ústředních mocností, tedy Německa a Rakousko-Uherska, jejichž armády byly oproti vojskům Dohody početně slabší, ačkoli pokračovaly v boji i dva roky poté, co Osmané válku v roce 1916 skončili.
Válečné útrapy
Osmanská říše vstoupila do války v listopadu roku 1914. Součástí jejího vojska byli arabští vojáci z oblasti historické Sýrie (resp. Levanty) a Iráku v počtu asi tří set tisíc, kteří představovali přibližně jednu třetinu celkové síly osmanské armády.
Civilisté během války zakoušeli těžké útrapy na celém území Osmanské říše, nejvíce však trpěla Levanta, celkově dolehla světová válka na Osmanskou říši s omnoho větší tíží než na kteroukoli z evropských zemí. Odhady procentuálního vyjádření ztrát u Osmanů různí historikové hodnotí na 14 až 25 %.
Některé tyto ztráty se týkají přímo bojišť, ostatní nutno přiřknout jiným příčinám – území Osmanské říše, obzvláště Levantu, zasáhl hladomor díky kalamitnímu přemnožení sarančat v roce 1915.
Hrůzy války pro občany Osmanské říše neztělesňoval jen hladomor a neskončily ani potýkáním se s šesti sty tisíci Indů rekrutovanými britskou armádou, kteří s sebou přivlekli nákazy jako skvrnitý tyfus, choleru, průjmy a to, co tehdy nazývali skleníkovou horečkou, jež vedla k srdečním selháním a komatu.
Mnoho lidí v Iráku bylo vystaveno nákazám a díky probíhající válce navíc trpěli nouzí. Mezi zraněnými si nákazy pochopitelně vybírali podstatně větší oběti, než mezi bojeschopnými na frontových liniích.
Arabové si velmi dobře uvědomovali, že s válkou nemají nic společného, což ještě umocňovalo jejich zlost. Již od počátku měli skutečně velmi výraznou motivaci přemýšlet o svém osudu a o své budoucnosti v rámci Osmanské říše poté, co světová válka skončí.
Politický rozchod
Dohodové mocnosti uvalili na arabské země ekonomickou blokádu, bránily poutníkům v pouti do Mekky, blokovaly zásobování, které do Osmanské říše přicházelo z Evropy a zamezovaly exportu výrobků z Osmanské říše do zahraničí. To vše vyvolalo vážnou ekonomickou krizi.
Vrchní muftí Vysoké porty vyzýval k džihádu, doufaje v podporu Německa za zády pro případ, že by díky tomu propukla muslimská povstání na nepřátelských územích, jako např. v Rusy okupované střední Asii, nebo proti Velké Británii v Egyptě či v Indii a proti Francii v Maghribu. Berlín naopak velmi silně loboval za své zájmy v Istanbulu a tlačil na vydání deklarace na podporu tohoto džihádu.
Navzdory obrovskému hrdinství osmanských vojáků v boji proti britským a ruským nepřátelům, osmanské vojenské velení ztělesňované tehdy silným mužem režimu, ministrem války Enverem Pašou, se vůči vlastní armádě dopustilo série závažných, ba přímo trestuhodných chyb.
Enver Paša poslal v zimě 1914-1915 desítky tisíc vojáků do oblasti Sarıkamış na východě Anatolie, aby zde bojovali proti Rusům. Většina z nich nejenže byla bez výzbroje, ale také bez obuvi.
Takto byla zcela zbytečně zmařena celá třetina zde dislokovaných osmanských sil, více než čtyřicet tisíc vojáků, v operaci, kterou jistý německý polní velitel označil za katastrofu a která nemá ve vojenské historii obdoby.
První světová válka také poskytla dějinný kontext pro vývoj tří nacionalismů Blízkého východu – arabského nacionalizmu, tureckého nacionalizmu a sionistického hnutí.
Takto došlo k bouřlivému politickému rozchodu mezi Araby a Turky, jakoby Arabové obývající Levantu nebyli po čtyři sta let nedílnou součástí Osmanské říše. Jakoby čtyři roky soužení a útrap beze zbytku pohltily plná čtyři století společné historie v Osmanské říši.
Pro Turky se takto vyprovokovaný panarabský secesionismus po vypuknutí arabského povstání v Hidžázu stal symbolem zrady a intrik nepřátel.
