Proč nevěřím lidem, kteří říkají, že nenávidějí pouze islám a nejsou proti muslimům

Z psychologického hlediska je nepřirozené nenávidět ideologii, aniž byste zároveň nehájili nenávist vůči lidem, jejichž životy ji vyjadřují.

Lidé, kteří ze srdce nenávidí islám a bojí se ho, užívají kličky, že tato jejich nenávist k islámu nemůže být rasismem, protože islám není rasou. Implikují tím, že nenávidět muslimy je racionální a moudré, zatímco nenávidět třeba černochy je velmi iracionální a hloupé.

Někteří lidé tvrdící, že islám je naprosté zlo, také říkají, že vůči muslimům žádnou nenávist necítí. Nemyslím si však, že říkají pravdu. Je totiž velmi obtížné, ne-li psychologicky nemožné tvrdit, že nenávidíte nějakou ideologii, aniž byste zároveň nehájili nenávist vůči těm lidem, kteří podle ní žijí. Náboženská, národnostní, nebo rasová příslušnost, to vše jsou sdílené představy a konstrukty (i když třeba národnosti a rasy se vyznačují také dalšími společnými rysy), takže pokud je chcete skutečně vyhubit, musíte s nimi vyhubit zároveň i lidi, kteří jsou jejich nositeli.

Pamatuji se, jak George W. Bush vysvětloval, že „nejsme ve válce s iráckým lidem, ale toliko s iráckou vládou.“ Od té doby, zřejmě následkem toho, že s nimi nevedeme žádnou válku, zahynulo na milion Iráčanů. Toto rozlišování je bezpochyby velkou útěchou pro jejich přeživší příbuzné, ale pro prediktivní účely nám příliš nepomůže.

Rasové a náboženské nenávisti mají jedno společné: nejsou podněcovány rasou nebo vyznáním toho, kdo nenávidí, ale rasou nebo vyznáním toho, kdo je takové nenávisti obětí. Nejjasněji to lze vidět na případě antisemitizmu, který může nastat jako náboženská nenávist, nebo rasová nenávist, nebo obojí. Společným jmenovatelem je nenávist vůči jedincům s židovskou identitou, ať už je jejím důvodem cokoli.

Podobně, nenávidíte-li černochy, nenávidíte je z pohnutek rasistických, ať už je barva vaší pleti jakákoli, pokud nenávidíte muslimy, katolíky, kvakery nebo mormony, nenávidíte je na základě jejich náboženského přesvědčení, bez ohledu na to, k jakému vyznání se hlásíte nebo nehlásíte vy. Proto je nade vší pochybnost možné, že náboženská nenávist může být motivována i ateizmem a může být také velmi široce rozšířena i v dnešním moderním světě.

Tvrzení, že islám není rasa a proto je naprosto opodstatněné nenávidět ho a bát se ho, čerpá svou morální sílu z implicitního tvrzení, že rasová nenávist je něco zcela jedinečným způsobem odsouzeníhodného a strašného. Nemyslím si to. Nějakých padesát či šedesát let dozadu byly rasistické předsudky nedílnou součástí žité reality v Anglii. Aby se to změnilo, museli jsme je označit za něco naprosto otřesného a zrůdného. Rasismus se stal jakýmsi druhem morálního malomocenství. Aniž bych jakkoli volal po tom, aby byl tento pokrok vrácen zpět, nevidím nic špatného na tvrzení, že v jiných společnostech a v jiných dobách nemusí být nejnaléhavějším problémem z hlediska společenské nenávisti právě předsudky rasové.

Pokud však připustíme, že zločiny Stalina nebo Mao Ce-tunga jsou srovnatelné s transatlantickým obchodem s otroky, z hlediska svých cílů a nikoli délky trvání, pak ani v nejmenším nevylučujeme z platnosti tvrzení, že nejvražednější ateističtí diktátoři vůbec žádnými rasisty nebyli.

Stalin a Mao byli s nadšením vychvalování Samem Harrisem, který napsal, že „existují víry tak strašlivé, že jsme oprávněni zabíjet lidi jen za to, že je zastávají,“ skoro jako by obhajoval mučení, kterému tito krutovládci vystavovali své oběti.

Nakonec, pozici lidí, kteří tvrdí, že nenávist k islámu je nějak nadřazena nenávisti k černochům, je možno porovnat k Alanu Partridgeovi, chvástajícímu se, že není jako David Brent.

Andrew Brown přispívá do rubriky náboženství portálu The Guardian. Jeho nejnovější kniha – Fishing in Utopia, vyhrála v roce 2009 Orwellovu cenu. Komentář vyšel poprvé v The Guardian.