Arabové nebyli aktivním politickým činitelem ve válce, která vypukla roku 1914. Nebyli ani vítězi ani poraženými, nicméně mnoho synů arabského lidu bylo zabito a raněno, neboť statisíce jich byly násilně naverbovány, aby bojovali ve světové válce, která odpočátku nebyla ničím jiným, než jen válkou mezi jednotlivými evropskými národy.
Jak ukázala první epizoda nového seriálu al-Džazíry nazvaného Světová válka očima Arabů, odvysílaná v pátek 14. novembra 2014, zabývající se arabskými padlými, Arabové sloužili jako vojáci bojující na obou stranách, v armádách Dohody i jejich nepřátel, nicméně památka těchto padlých se těší jen velmi malé pozornosti. Zatímco evropští padlí jsou předmětem cti a památky, o padlých Arabech není v historické narativě převažující v Evropě takřka ani zmínky.
Dopad vstupu Osmanské říše do první světové války na Araby
Dokumentární snímek odhaluje, jak Francie již od propuknutí bojů na Západní frontě v září 1914 rekrutovala obyvatele arabského Maghribu. Předmětem chemického útoku německých vojsk u Yppres se stala kromě 87. francouzské brigády také 45. brigáda alžírská.
Britské i francouzské válečné úsilí do velké míry záviselo na vojácích z kolonií, Francouzi naverbovali více než 170 tisíc Alžířanů, více než 80 tisíc Tunisanů a vedle nich i další desítky tisíc Maročanů.
Diskriminace
Maročtí vojáci se vyznačovali nesmírnou odvahou a vysokou bojovou morálkou, jejich velitelé je posílali do první linie a proto byly ztráty v jejich řadách obrovské. Velmi vysoké procento ztrát mezi vojáky z kolonií bylo způsobeno tím, že byli po většinu války posíláni do první linie přímo pod palbu.
Dílem je to způsobeno také diskriminací, které tito synové kolonií museli čelit. Incidenty, které se staly na Západní frontě jsou šokující, nicméně historické prameny o nich skoro mlčí. Francouzští oficíři nařizovali popravy tuctů náhodně vybraných alžírských a tuniských vojáků, aby nahnali strach všem, kteří přemýšleli o dezerci z vojenských táborů.
Jeden z posledních takto otřesných incidentů v moderní válečné historii se odehrál 15. prosince 1914 v belgickém okrese Seelback. Tuniští a alžírští vojáci byli v zástupech po dvaceti nahnáni do čela fronty, aby se pod nepřátelskou palbou připlížili až k německým zákopům. Jejich spolubojovníkům bylo nařízeno postřílet je, pakliže se jim prorazit nepřátelské linie nepodaří.
Vzpoura
Podle tvůrců dokumentu vše začalo již roku 1911 v Tunisku, celé tři roky před vypuknutím Velké války. Nic nenasvědčovalo tomu, že tuniští odvedenci budou donuceni vůbec proti někomu bojovat. Srdcervoucí ironií bylo, že Tunisané záhy zjistili, že byli spolu s Alžířany rekrutováni v rámci francouzské koloniální operace s cílem okupovat Maroko.
Stejná scéna se opakovala v roce 1914. Odvedenci opět netušili, proti komu mají jít bojovat, ale záhy se dozvěděli, že se mají postavit proti Turkům, Syřanům a Libanoncům, proti Palestincům a Iráčanům, se kterými je pojily vazby společně sdílené víry a případně také jazyka.
Arabové tedy bojovali na obou frontách, Arabové z Maghribu v řadách francouzské armády, východní Arabové v armádě Osmanské říše. Otrlý vojenský velitel Mustafa Kemal v roce 1916 nakonec docílil toho, co nedokázal ani bývalý osmanský ministr války Enver Paša v roce 1911 v Libyi, či roku 1914 na východě Turecka. Osmanské síly se i po sedmi měsících velmi těžkých bojů vzmohly na vskutku překvapivé vítězství nad útočícími armádami Dohody na poloostrově Gallipoli u Dardanel.
Gallipoli
Když vojáci Dohody podnikli 25. dubna 1915 ofenzívu, stála na straně bránících se Osmanů jen hrstka chabě vyzbrojených mužů, kterým jejich velitel Mustafa Kemal dal nekompromisní rozkaz: „Nepřikazuji vám zde bojovat, přikazuji vám zde zemřít!“
Nebojácní vojáci Mustafy Kemala prokázali nezdolnost a vytrvalost, díky které získali drahocenný čas, jenž umožnil příchod posilám, které nakonec útok sil Dohody odrazily.
Faktem, který dnes ví již málokdo, bylo, že tito vojáci, kterým Mustafa Kemal přikázal bojovat do posledního výdechu, většinou ani nebyli Turci, nýbrž vojáci arabského původu.
Arabští a muslimští vojáci poražené armády byli jakožto váleční zajatci odvedeni do tábora v německém městě Zossen, na místo určené výhradně pro muslimské zajatce. Jejich umístění do speciální sekce bylo zvoleno kvůli tomu, aby se muslimským zajatcům zajistily adekvátní podmínky a aby byli působením dalších muslimů odrazeni od další účasti ve válce.
Tento tábor pro muslimské zajatce fungoval od roku 1915 a většinu v něm tvořili zajatí vojáci z Maghribu. V něm byla také zbudována první mešita v historii Německa.
Císař Vilém II. dokonce velkoryse uvolnil finance na její stavbu, celkově se Němci snažili vystupovat vůči zajatým Severoafričanům, Indům a Tatarům spíše vlídně, doufali, že je tak snáze přesvědčí, aby se s nimi spojili proti Francii, Británii či Rusku a přejdou na osmanskou stranu.
