Obraz Turecka v evropských a amerických mediích se stává stále více hysterickým a vzdáleným pravidlům kritické a objektivní žurnalistiky.
Od vypuknutí protestů v parku Gezi v červnu 2013 čelí západní novináři velké vlně kritiky. Když přinášeli reportáže z náměstí Taksim, byli kritizováni demonstranty z parku Gezi za to, že jsou údajně příliš měkcí, příliš shovívaví vůči Erdoǧanově vládě. Když se jejich tón pod tímto nátlakem změnil a nabral hystericky protivládní obrátky, začali být titíž reportéři terčem výsměchu svých serióznějších kolegů.
CNN poskytla nejlepší příklad, když poskytovala nepřetržité devítihodinové vysílání protestů na Taksimu v přímém přenosu, posvěcené svou mezinárodně uznávanou značkou a zapojila přímo na místo i reportéry určené pro válečné situace. Nyní lidé požadují stejné živé vysílání z Fergusonu ve státě Missouri, USA. Devět hodin živého vysílání? Ani náhodou. Musí vám stačit vidět devítiminutový záběr pouličních protestů, při kterých policie USA také střílí kanystry se slzným plynem a také zatýká novináře. Ale to již na CNN vůbec neukázali.
Jazykem moderní žurnalistiky řečeno, reportéři se museli stát aktivisty a začít se chovat přirozeně. To znamená jediné: zaujmout zcela jasně politické a zcela jasně ideologické pozice v celonárodních debatách spíše, nežli přinášet zpravodajství faktické a opatřené jistou měrou kritického odstupu. Lze si myslet, že za zavádějící reportáže, které byly selektivní a manipulativní, nebo prostě jen za to, že nepřinášely fakta, by někdo měl být hnán ke zodpovědnosti. Nikoli však pokud jde o Turecko.
Před tureckými volbami do místních zastupitelstev 30. března celé stohy zahraničních novin, webových stránek a jejich tzv. expertů předpovídalo vládnoucí Straně spravedlnosti a rozvoje, AKP, velkou porážku. Některé klíčové osobnosti strany, jako je právě Erdoǧan, podle nich neměly obdržet více, než 30 % voličských hlasů. Některé tiskoviny otevřeně vyzývaly turecké voliče k tomu, aby své hlasy odevzdávaly opozičním stranám.
Ale všechny tyto analýzy a předpovědi se ukázaly jako chybné. AKP si vedla mnohem lépe, než vůbec předpokládali. Jejich předpověď politického počasí naprosto selhala, co se týče odrážení faktů a nikterak se nedržela při zemi. Ve výsledku své čtenáře o jedné velmi významné politické události prostě nezvládli kvalitně informovat, anebo je vědomě oklamali. Nějaké následky? Žádné. Pokud by nějaký inženýr nebo meteorolog předpovídající počasí naprosto neuspěl ve své analýze, musel by nevyhnutelně čelit profesním následkům. Ale nikoli v případě, kdy je právě Turecko tím, co neustále selhávají objektivně analyzovat.
Nicméně problémem zde není jen samotná špatná konstrukce faktů přizpůsobená vlastnímu politickému vidění a názoru. Celá věc sahá mnohem hlouběji. Figurka „sultána Erdoǧana“ se nyní stala novým miláčkem neo-orientalizujícího establišmentu v Evropě, USA a u pro-izraelských lobistů, kteří se maskují za experty a analytiky četných myšlenkových tanků. Pro ně je Erdoǧan pouze oním novým zlým a škaredým, ale nekonečně užitečným osmanským sultánem, kterého mohou v jakémkoli kontextu vzývat, jen aby mohli napadat a osočovat Turecko, vytvářet nátlak na jeho vládu a cenzurovat jeho kritiku jiných, například Izraele.
Současný editoriál Washington Postu pro to poskytuje výborný příklad. Ve svém komentáři k tureckým prezidentským volbám z 10. srpna editor Washington Postu hovoří o potřebně „vymanit se a odvrátit od Erdoǧanových represí“. Odkazuje na vládní odpověď na loňské protesty v parku Gezi, Erdoǧanovu současnou kritiku Izraele a otázku uvězněných novinářů.
Nesmírně zajímavé na tom je, jak jsou tři oddělená, nesouvisející fakta poskládána dohromady, bez jakéhokoli kontextu. Dvě problematiky na národní úrovni – užití policejní síly a otázka svobody medií, jsou zabaleny dohromady s otázkou kritiky Izraele. To je velmi výhodné a pohodlné, protože to stačí přesvědčit neinformované čtenáře deníku o Erdoǧanových údajných „sultánských manýrech“.
Je také ironickou shodou okolností, že Washington Post publikoval tento editoriál přímo uprostřed pouličních bouří ve Fergusonu v Missouri, které vypukly po protestech proti zabití 18-letého Michaela Browna 9. prosince. Od začátku protestů státní policie v Missouri nepoužila jen slzný plyn, ale také armádní jednotky, zákazy vycházení a zatkla mírumilovné demonstranty i novináře.
Jeden z místních obyvatel, válečný veterán, když viděl v ulicích Fergusonu vojáky, k tomu dodal: „Pomyslel jsem si, že jsem zpátky v Iráku.“ Když Washington Post informoval o dění zde, zasadil události do příslušného kontextu a vyjádřil se proti rozdmýchávání rasových třenic. Na rovinu, něco podobného v případě Turecka naprosto chybělo.
Nejde samozřejmě jen o reportáže. Orientalizmus žije dále v obrazech a zpodobněních. Jeden z nejnovějších článků pojednávajících o Turecku, který uveřejnil The Economist, provází stereotypizující karikatura nově zvoleného prezidenta Erdoǧana v podobě osmanského sultána s turbanem na hlavě a tesbíhem v levé (!) ruce (kdokoli, kdo ví aspoň něco málo o turecké kultuře, nebo o islámské celkově, musí přece vědět, že náboženské artefakty nebývají uchopovány levou rukou). Prezident na karikatuře poletuje na létajícím koberci od jednoho minaretu k druhému.
Tato neomalená karikatura postrádá již jen jedno – břišní tanečnici – klasickou upjatou představu obrazotvornosti orientalizmu. Myslím, že ji vynechali proto, že Erdoǧan je až příliš nábožensky založený rodinný typ muže a proto se k němu nehodila.
„Sultán Erdoǧan“ samozřejmě existuje v myslích autorů a reportérů The Economistu jako zpodobnění velmi užitečné pro útoky na něj a jeho vládu. Naprosto výhodně to zamlžuje fakt, že na tom, aby vítězil v jedněch volbách za druhými, prostě jen pracoval usilovněji, než jiné politické figury. Nevadí, je to sultán. Musí přece mít u sebe něco magického, jako čarovný proutek, nebo džina z láhve, který mu plní přání, nebo zahnutou šavli, prostě něco, co mu pomáhá získat to, co chce. Mezitím policie ve Fergusonu vyhnala z oblasti všechny novináře, údajně proto, aby „znovunastolila bezpečnost a vládu zákona“. Ti, kteří si zamilovali příběh o Sultánu Erdoǧanovi s tím jen tiše souhlasili.
Ibrahim Kalin, vrchní poradce tureckého ministerského předsedy. Komentář byl poprvé publikován v deníku Daily Sabah dne 19. 8. 2014.
Titulní foto: Ümit Karabayır on Unsplash
