Kdy přišel do Austrálie islám?

„Jen málo Australanů si je vědomo, že původní obyvatelé země, Austrálci a domorodci z ostrovů v Torresově úžině, byli v kontaktu s cizími muslimy dlouho před příchodem křesťanských kolonizátorů. Islám stále přitahuje některé australské domorodce i dnes,“ píše Janak Rogers.

Bílé linie jsou sice vybledlé, ale i přesto nezaměnitelné. Malé plachetnice, vyvedené bílým a žlutým pigmentem na červených skalách pohoří Wellington v Arnhemské zemi na severu Austrálie, vyprávějí příběh velmi odlišný od toho, který jako historii své země přijímá většina Australanů.

Malby představují tradiční indonéské lodi zvané prau, které přivezly muslimské rybáře z rozkvétajícího obchodního města Makassar, hledající trepangy, tedy sumýše.

Kdy přesně Makasané ke břehům Austrálie dorazili poprvé, zůstává nejasné.

Někteří historikové hovoří, že v 50. letech 18. století, nicméně radiokarbonové datování včelího vosku naneseného na figurální malby na stěnách jeskyní potvrzují, že k tomu došlo omnoho dříve. Jedna z těchto figurálních maleb byla, jak se zdá, vyhotovena již před rokem 1664, možná dokonce už okolo roku 1500.

Makasané zjevně podnikali výroční plavby, při kterých lovili sumýše, kteří se dali dobře prodat, neboť jsou velmi ceněni pro svou důležitou úlohu v tradiční čínské medicíně a kuchyni.

Makasané představují první pokus Austrálie na poli mezinárodních vztahů, jak smýšlí antropolog John Bradley z Monashské univerzity v Melbourne. A tento pokus byl úspěšný. „Obchodovali spolu. A tento obchod byl férový, nebyly zde přítomny žádné rasové předsudky, žádná rasová politika,“ říká Bradley.

Docela rozdíl oproti Britům. Británie prohlásila Austrálii za terra nullius, tedy zemi nikoho, a jako takovou ji kolonizovala, bez jakýchkoli dohod, nebo ohledů na práva lidí, kteří zde původně žili.

Někteří makasanští obchodníci se sumýši se v Austrálii usadili, oženili se s domorodými ženami a zanechali zde trvalé nábožensko-kulturní dědictví. Vedle jeskynních maleb a dalšího umění Austrálců, byla domorodá mytologie také významně ovlivněna islámem.

„Pokud se vydáte na severovýchod Arnhemské země, uvidíte (islámské vlivy) v písních, v malbách, tancích či pohřebních rituálech,“ míní Bradley. „Je navýsost zřejmé, že se jedná o kulturní výpůjčky. S přispěním lingvistické analýzy uslyšíte hymny oslavující Alláha, přinejmenším určité modlitby k Alláhu.“

Jedním příkladem takové kulturní výpůjčky je mytologická postava nazývaná Walitha’walitha, uctívaná klanem etnika Jolngu na ostrově Elcho při severním pobřeží Arnhemské země. Její jméno je odvozeno z arabské fráze Alláh ta’álá, znamenající Bůh Nejvyšší. Walitha’walitha je úzce spojen s pohřebními rituály, které obsahují i další islámské prvky, jako obracení se směrem na západ, což je přibližný směr na Mekku (vzhledem k zeměpisné poloze Austrálie), či dokonce rituální padnutí na tvář, které je upomínkou na sedždu známou z muslimské modlitby.

„Myslím, že by bylo příliš zjednodušující myslet si, že tato postava je opravdu Alláh, tedy Jediný Skutečný Bůh,“ říká Howard Morphy, antropolog z Australské Národní University. „Spíše tomu bude tak, že Jolnguové přibrali postavu podobnou Alláhovi do své kosmologie,“ smýšlí Morphy.

Makasanský sumýšový obchod s Austrálci a původními obyvateli ostrovů Torresovy úžiny skončil roku 1906. Zruinovaly ho těžké daně a vládní politika omezující jakoukoli obchodní činnost barevných. Více než po sto letech je společná historie Austrálců a Makasanů dodnes oslavována domorodými komunitami v severní Austrálii jako období vzájemné důvěry a respektu, navzdory jistým historickým důkazům, že ne vždy vzájemné soužití probíhalo takovým způsobem.

„Jsem historik a vím, že Makasané, když přijeli do Arnhemské země, měli s sebou také děla, byly ozbrojení a došlo i k několika násilným potyčkám,“ říká Regina Ganter z Griffithovy university v Brisbane. „Ale mnoho z Jolnguů rádo vykresluje sumýšový námořní obchod jako alternativu ke kolonialismu, přičemž Makasany dokonce považuje za dlouho ztracené příbuzné.“ Když však zmínila děla Makasanů jednomu staršinovi kmene, ten toto rezolutně popřel. „Raději chtěl vyprávět tento příběh jako historii úspěšného mezikulturního kontaktu, který je přece tolik odlišný od příběhu lidí, kteří přišli a vzali vám vaši zemi, vaše ženy a vyhlásili se za nadřazenou rasu.“

Toto nebyl jediný kontakt mezi muslimy a původními australskými etniky. Na konci 19. a začátku 20. století perlorodkový průmysl přivedl do Austrálie také tzv. „Malajce“ z jihovýchodní Asie, kteří pracovali jako námezdní dělníci v Broome na severozápadním pobřeží Austrálie. Podobně jako před nimi i Makasané, také Malajci uzavírali manželství s příslušnicemi místních kmenů a přinesli s sebou islámské náboženské a kulturní praktiky. Dodnes mnoho rodin v Severním Teritoriu nese jména ukazující na tyto vzájemné vztahy, jako Doolah, Hassan a Khan.

Mezitím neúprosná poušť střední Austrálie dala příležitost další odlišné vlně muslimských osadníků.

Na tichém předměstí Alice Springs, 26-tisícového městečka v samém srdci střední Austrálie, stojí velmi zvláštní budova: mešita. Její minaret se tyčí do výše oproti rozeklanému svahu nedalekého, rudě zbarveného kopce, jenž je součástí MacDonnellova pohoří.

Mešita je známá jako „afghánská“ a to nikoli bezdůvodně. Mezi lety 1860 a 1930 přišlo do Austrálie až 4 000 velbloudářů i se svými velbloudy. Mnoho z nich bylo skutečně z Afghánistánu, ale byli mezi nimi i další z Indie a dnešního Pákistánu.

Právě oni hráli klíčovou úlohu ve zpřístupnění pouště, poskytovali podporu odlehlým misijním stanicím, zabezpečovali budování klíčových objektů státní infrastruktury, jako byla telegrafní linka napříč celou Austrálií, nebo transaustralská severojižní železniční dráha, fungující napříč pouští dodnes, která nese jméno Ghan. Název „Ghan“ se odvozuje od výrazu „Afghan“, jak napovídá i její logo, zachycující jezdce na velbloudovi.

„Otec mého dědečka byl jezdec na velbloudu,“ říká 62-letý Raymond Satour. „Měli i vlastní velbloudy, přes 40,“ říká. „A právě během cesty na velbloudech se setkali s domorodci, kteří tábořili venku v buši a spojili se s nimi. A takto jsme spojení s Austrálci.“

Daleko od svých domovů na Indickém subkontinentu si afghánští velbloudáři budovali provizorní mešity napříč střední Austrálií a mnoho z nich se také přiženilo do rodin původních obyvatel.

Práce afghánských velbloudářů skončila ve 30. letech 20. století, kdy zvířata začala být nahrazována motorovými vozidly. Nyní se Afghánská mešita v Alice Springs plní převážně věřícími z první generace přistěhovalců z Indie, Pákistánu a Afghánistánu. Nicméně věřící z mešity pravidelně navštěvují domácnosti některých potomků těchto smýšených sňatků mezi Afghánci a Austrálci. Patří mezi ně i rodina Raymond Satoura. „Bratři sem přijíždějí, společně se zde modlí a pořádají přednášky,“ říká. „Učíme se spolu, toto nám pomáhá udržovat při životě naše spojení s islámem a se starými Afghánci.“

Tyto historické kontakty mají svůj dopad i dnes, kdy stále roste počet Austrálců, kteří přijímají islám. Podle australského sčítání lidu z roku 2011, se 1 140 lidí označilo za Austrálce muslimského vyznání. To je stále ještě méně, než 1 % celkové populace potomků původních obyvatel – Austrálců a ostrovanů z Torresovy úžiny. Mělo by být také řečeno, že Austrálci se také stávají znovuzrozenými křesťany, kterých je ještě pořád přibližně dvojnásobný počet oproti muslimům stejného etnického zázemí, jak ukazuje sčítání z roku 2001.

Anthony Mundine, bývalý dvojnásobný šampion v Boxu ve střední váze je pravděpodobně nejvýše postaveným muslimským konvertitou mezi Austrálci. Inspiruje se americkým hnutím černošského odporu, zejména příběhem lidskoprávního aktivisty Malcolma X, bývalého vůdce Národa islámu.

„Malcolmova cesta je neuvěřitelná,“ souhlasí s ním Justin Agale, sám smíšeného austrálsko-torresanského původu. K islámu konvertoval před 15 lety. „Byl to muž, který se zajímal o sociální spravedlnost a který usiloval o práva svého lidu. Byl to však také muž se zájmem o vlastní duchovní cestu k pravdě.“

Agale je jedním z mnoha mezi původními obyvateli, kdo, ať už právem, nebo neprávem, spojuje křesťanství s rasismem koloniální Austrálie.

„Jedna z věcí, ve které byli kolonialisté v Austrálii mimořádně úspěšní, bylo, že původní obyvatele učili, že nás Bůh nenávidí, že jsme nechtěnými dětmi, že jsme byli trestáni za to, že jsme byli divoši,“ říká.

Islám naproti tomu vidí jako pokračování vlastních domorodých náboženských a kulturních představ. Agaleho předkové z Torresovy úžiny, lidé etnika Meriam, následovali něco, co označovali jako zákony Maloa, které, jak říká, „prosazovaly jednotu a harmonii.“ Zde vidí paralelu s islámem. „Islám – zejména pak súfíjská tradice, má jasný názor na ideu fitra, lidské přirozenosti a na tawhíd, Jedinost Boží. Přirozeností každého jedince je náležet k většímu celku a měli bychom tedy žít ve vyváženém vztahu k přírodě.“

„Toto vidění původních austrálských a islámských představ jako navzájem kompatibilních není vůbec zřídkavé,“ říká Peta Stephenson, sociolog na univerzitě ve Victorii. Sdílené praktiky zahrnují mužskou obřízku, dohodnutá, nebo přislíbená manželství a polygamii, podobají se i některé kulturní přístupy jako respekt k zemi a přírodním zdrojům, či ústa ke starším.

„Mnoho Austrálců, se kterými jsem hovořil, vysvětluje tyto společné rysy častou citací dobře známého hadísu, že na zem bylo vysláno 124 tisíc proroků,“ říká Stephenson. „Tvrdí, že někteří z nich museli také navštívit komunity původních obyvatel Austrálie a předat jim své znalosti.“

Pro některé muslimské konvertity z řad Austrálců je však islámská výzva nikoli pokračováním tradice, ale naopak novým začátkem. Muhammed – nikoli jeho pravé jméno – býval bezdomovcem a alkoholikem, ale nalezl islámské příkazy pravidelné modlitby, sebeúcty, zřeknutí se alkoholu, drog a hazardu. Vše to mu pomohlo bojovat se svou závislostí. Nyní již šest let abstinuje a drží si stabilní a kvalifikované zaměstnání.

„Když jsem nalezl islám, bylo to poprvé v mém životě, co jsem se cítil jako člověk,“ říká. „Předtím jsem byl rozdělený na poloviny a čtvrtiny, nikdy nejste celí, celiství,“ říká.

Muhammed odmítá kritiku vůči své osobě ze strany některých jiných Austrálců, kteří říkají, že se otočil zády k vlastnímu tradičnímu způsobu života. On si naopak myslí, že tento tradiční, austrálský způsob života byl nenávratně zničen kolonializmem.

„Kde je má kultura?“ ptá se. „Ta byla přerušena dvě generace přede mnou. Jedna z věcí, které mne na islámu přitahují je i to, že jsem nalezl něco, co nikdy nebylo zpřetrháno.“

„Hledáte něco, co vás vytáhne z bahna a učiní z vás lepšího manžela, otce a souseda? Nebo hledáte něco, co zřejmě nikdy nebudete mít žádnou naději nalézt?“

Článek původně v angličtině publikovala stanice BBC. V zvukové podobě bylo vyprávění o islámu v Austrálii součástí programu Heart and Soul.