Ujgurští muslimové v provincii Sin’tiang, regionu dříve známém jako Východní Turkestán, kteří pracují jako státní zaměstnanci, nebo učitelé, případně jsou studenty na školách, mají od středy 2. července státem zakázáno se postit. Tento krok vlády Čínské lidové republiky již odsoudili ujgurské exilové skupiny.
Podle informací francouzské tiskové agentury AFP s odvoláním na mluvčího Světového ujgurského kongresu Dilxata Raxita, vláda volně v ulicích několika měst přes den rozdávala jídlo zadarmo a do několika domů obývaných důležitými postavami náboženského života podnikly represivní složky razie, aby se ujistili, že se zde skutečně nikdo nepostí. V severozápadní provincii Sinťiang přitom tvoří sunnitští muslimové výraznou většinu.
Raxit se obává, že by takto represivní postup státu mohl vyvolat negativní odpověď ze strany militantních separatistických skupin a vyostřit již tak vyhrocené vztahy mezi Ujgury a státotvorným etnikem, chanskými Číňany. Ujgurský kongres proto vyzval Čínu k zastavení sankcí a represí proti náboženským svobodám Ujgurů během Ramadánu.
Mary Loosemore, Flickr
Podle informací zpravodajské stanice al-Arabíja čínské úřady a komunistická strana uvalily na náboženské svobody místních obyvatel mnohé sankce a omezení. Letošní zákaz půstu není první svého druhu. Společné přerušení půstu a modlitební shromáždění vnímá Čína jako politický manifest a separatistické snahy neklidného a etnicko-nábožensky odlišného regionu.
Ujgurů je v Číně 11 milionů
Ujgurové jsou původním místním etnikem, které žije usedlým způsobem života v historických regionech Džungarsko na severu a Tarimská pánev na jihu ujgurské autonomie Sinťiang v rámci ČLR. Jsou nejpočetnější turkicky hovořící menšinou v Číně, zahrnující až 11 milionů lidí.
Historické vazby pojí Ujgury s turkickým muslimským obyvatelstvem bývalých sovětských republik střední Asie. Hovoří jazykem blízkým turečtině a uzbečtině, zapisovaným nejčastěji arabským písmem nebo cyrilicí. Mají také vlastní tisk, rozhlas a televizi.
Ujgurové (resp. jejich předkové) usilovali o nezávislost na Číně se střídavými úspěchy po celou dobu své historie a byli ovlivněni kulturou nejen čínskou, ale také arabskou a perskou, která k nim přinesla písmo a náboženství islámu, jenž se stal jejich národním náboženstvím v 16. století za vlády Čagatajského chanátu.
Největšího rozmachu a relativní nezávislosti dosáhlo území v 19. století, kdy se octlo mezi carským Ruskem a Čínou, soupeřící o nadvládu nad střední Asií. V meziválečném období a krátce po 2. světové válce získali Ujgurové na Číně nezávislost naposledy a jejich domovina byla nakonec anektována komunistickou Čínou podobně jako buddhistický Tibet.
Konflikt ve Východním Turkestánu
Vojska Mao Ce-Tunga napadla Republiku Východní Turkestán roku 1949 s tichou podporou SSSR, který Ujgury podporoval v předchozích bojích s čínskými nacionalisty generála Čankajšeka. Po obsazení byl vyhlášen autonomní region Sinťiang. Od té doby trvá úsilí místních obyvatel za znovunabytí nezávislosti.
V roce 1949 žilo na tomto území přes 90 % Ujgurů a dalších turkických národů, zejména Kazachů. Od té doby provádí Čína politiku cíleného osídlování regionu etnickými Číňany, aby se jeho demografická struktura změnila v neprospěch Ujgurů. Konflikt eskaloval mezi lety 1991 – 2001 ozbrojeným separatizmem a bombovými atentáty s oběťmi na životech.
Po 11. září se Čína snaží vykreslit ujgurské snahy o autonomii jako militantní islámský extremizmus, v kontextu válečného tažení proti terorizmu a al-Ká’idě.
Titulná foto: travelingmipo, Flickr, CC BY-SA 2.0
