Dlouhodobé spojenectví mezi politickou pravicí a různými křesťanskými církvemi napříč Evropou upadá. Je tomu zejména proto, že pravice, stejně jako většina evropské společnosti, se stále více a více sekularizuje. Ale následující skutečnost pokrok odráží jen stěží: pravicové pozice, živené protiislámskými náladami, začínají ohrožovat svobodu vyznání stejně jako ohrožují sekularizmus a základní demokratickou tradici.
Až do 50. let nebyly kulturní hodnoty propagované pravicí nikterak odlišné od tradičních náboženských hodnot katolíků či protestantů. Homosexualita byla v mnoha zemích trestná. Děti narozené mimo lože manželské měli méně práv, než děti z řádného manželství. Zákony řady zemí chránily rodinné hodnoty a potíraly určité formy pornografie a odsuzovaly to, co Francouzi označují jako mauvaises moeurs (přibližně „nestoudné mravy“).
Poté přišla 60. léta. Kulturní revoluce zaplavila Evropu novými hodnotami: sexuální svobodou (která zahrnovala oddělení sexuality od plození dětí), ženská práva (včetně práva na umělé přerušení těhotenství) a práva gayů (nejnověji i homosexuální sňatky). Tyto názory byly zpočátku vnímány jako výlučný pohled politické levice, ale během následujících let se staly mainstreamem.
Dnes se k nim hlásí dokonce i strany konzervativní. I pokud část voličů, zejména na jihu Evropy, zůstala většinou homofobními, již nadále neodmítají feminismus, nebo některá práva homosexuálů. Význační členové britské Konzervativní strany podpořili manželství osob stejného pohlaví. Francouzská Unie pro lidové hnutí a němečtí křesťanští demokraté je stále odmítají, ale mezi jejich voliči podpora homosexuálních sňatků významně roste. Vládní strany v Itálii, Německu, Velké Británii a v Polsku se od církví dominantních v uvedených zemích názorově velmi vzdálily.
[Tweet „Pravice vzdálená od hodnot církve zdůrazňuje, že Evropa stojí na křesťanských základech.“]
Dokonce i populistické strany, které se často staví na odpor mainstreamovým konzervativcům v otázkách imigrace a vztahu k Evropské Unii, následují tentýž trend. Norská Strana pokroku i nizozemští Svobodní hájí práva gayů. Francouzský Národní front zmírnil své stanoviska vůči interrupcím. Strana nezávislosti ve Velké Británii prosazuje rozšíření konceptu registrovaných partnerství až na „úroveň totožnou s manželstvím, aby byla přístupná všem.“
Toto vše se může zdát důkazem všeobecného pochodu celé společnosti směrem k liberalismu, je tu však jeden háček: navzdory tomu, že se i pravice postupně vzdaluje od zásadních hodnot katolické církve a mnoha protestantských denominací, zdůrazňuje, že Evropa stojí na křesťanských základech. V roce 2003 mnoho členů bloku Evropských lidovců, středopravé koalice Evropského parlamentu, lobovalo pro dodání preambule k Evropské ústavě, která by jednoznačně odkazovala na její křesťanský základ. Německá kancléřka Angela Merkel přímo odkázala na křesťanskost Evropy. Ve stejném čase britský premiér David Cameron prohlašoval: „Věřím, že bychom měli více sebevědomě hájit náš status jakožto křesťanské země,“ zatímco podpořil svatební obřady osob stejného pohlaví v kostelích.
Podobné názory vykazují známky velmi podivného rozporu – ale jen potud, pokud neporozumíme účelu, s jakým je tyto strany používají. Evropská pravice se odvolává na evropskou křesťanskou identitu nikoli proto, že by chtěla prosazovat hodnoty křesťanství, ale proto, že se snaží zamezit průniku islámu a integraci muslimů, tedy tomu, co Národní front nazývá islamizací Evropy.
Veřejný prostor se stal velkým bitevním polem. Byly zavedeny zákazy „pokrývek hlavy a dalších symbolů náboženského přesvědčení“ ve školách Francie, zákazy zahalení obličeje na ulici (ve Francii a v Belgii), úsilí zamezit stavbám mešit (napříč Evropou), nebo alespoň jen minaretů (ve Švýcarsku, kde je stavba mešit povolena, ale bez těchto charakteristických věží, které jsou považovány za výraz netolerantní kultury). Vytlačování islámu z veřejného prostoru se začalo dotýkat také jednotlivců, např. v podobě kampaní za zákaz obřízek a halal masa v Norsku.
Co je pozoruhodné, tyto kroky nebyly podniknuty pro ochranu křesťanství, ale liberálního sekularizmu. Oriana Fallaci a Ayaan Hirsi Ali, dvě radikální řečnice feministického odporu vůči islámu, se staly miláčky tu italské, tu nizozemské a americké konzervativní pravice.
Tato antiislámská rétorika se šíří do mainstreamu. Nizozemská vládní koalice požaduje po budoucích imigrantech souhlas s pokrokovými hodnotami ještě dříve, než dostanou povolení k pobytu. Žadatelé jsou dotazováni, zda tolerují míšení chlapců a dívek ve školách, rovnost pohlaví, veřejnou nahotu a práva gayů. I když tyto testy musí podstupovat všichni, hlediska a problémy jimi zohledňované v těchto otázkách, stejně jako obavy z demografického dopadu migrace do Evropy, jsou bez nejmenších pochyb dizajnovány a namířeny prioritně proti vyznavačům islámu. Takové kroky jsou vůči muslimům nefér a narušují evropskými státy proklamovaný multikulturalizmus a oddělení církve od státu.
Co více, zákazy týkající se např. obřízky, či rituálních porážek dobytka, mají také potenciál zasahovat i judaismus. Marine Le Pen, předsedkyně Národního frontu Francie, volala po zákaze jak hidžábů, tak i kippy (ale nikoli už kněžské sutany) na veřejných místech. Tímto získávají obránci křesťanské identity Evropy jednu velmi škaredou vlastnost: odrážejí antisemitské zákazy, které zavedlo nacistické Německo a ostatní evropské země ve 30. letech. To je trochu moc pro židovsko-křesťanské kořeny evropské kultury. Evropští židé jsou opět nuceni cítit se jako cizinci.
Potom je logické, pokud vůbec i paradoxní, že se židovské skupiny snaží budovat koalice s muslimy. V Německu se v roce 2012 židovská komunita postavila za muslimskou rodinu. Zpackaná obřízka jejich syna se stala základem soudního sporu, který veškerou obřízku prohlásil za nezákonnou. Minulý měsíc předseda Šechity ve Velké Británii a zástupce generálního tajemníka Muslimské rady Británie podepsali otevřený dopis zaslaný deníku The Daily Telegraph, ve kterém hájili rituální porážky zvířat. Náboženské menšiny, které by se navzájem raději obcházely s nedůvěrou, spojují své síly.
Udělají totéž i katolické a protestantské církve? Pokud už nic, i ony jsou nechtěnými oběťmi protiislámského tažení politické pravice, které se projevuje především agresivní formou sekularizmu. Francouzský zákaz hidžábu zakazuje všechny ostentativní náboženské symboly (to proto, aby to nevypadalo tak okatě jako diskriminace). V Británii byl roku 2008 odvolán zákon ze 17. století, který postihoval rouhačství, jen proto, že proběhla horká debata, zda by nemohl být použit i proti Salmanu Rushdiemu, autoru Satanských veršů.
Dvojaký krok politické pravice – odívání se do hávu křesťanství, ale nedodržování jeho hodnot – je hrozbou pro křesťanství natolik radikální, jako nepřímou. Hrozí, že zbaví náboženství jeho spirituality. V roce 2004, po zdlouhavých odvoláních v kauze Ludinová, která se týkala práva muslimské učitelky nosit ve škole šátek, přijala vláda německé spolkové země Bádensko-Württembersko zákon, který učitelům zakazuje vystavovat na odiv symboly svého náboženského přesvědčení, „kromě křesťanských a západních hodnot vzdělání a kultury, či tradice.” Totéž uvažování přijal za své Evropský soud pro lidská práva, když schválil přítomnost křížů na stěnách italských škol, na základě toho, že jde o „historický a kulturní symbol“ spíše, než o vyjádření specifické víry. Jenže obrana určité kulturní křesťanské identity znamená sekularizovat i křesťanství jako takové.
Křesťanské církve k problému doposud přispívaly svou neschopností jasně se ohradit proti kulturním ultranacionalistům z řad pravicových stran, které zneužily ideu křesťanské Evropy k zastavení integrace muslimů. Tím umožnily nárůst sekularizace stejně jako zradu náboženských hodnot ve jménu xenofobie.
V roce 2009 kardinál Christoph Schönborn, arcibiskup vídeňský, správně kritizoval rakouskou populistickou Stranu svobodných za to, že pro účely volebních plakátů zneužila kříže. Uvedl, že tak prosazovala symbol jednoho náboženství na úkor jiných, namísto prokazování Feindesliebe, tedy křesťanského principu lásky i k nepříteli. Křesťanské církve napříč Evropou by měly rozhodně prosazovat základní hodnoty, na kterých spočívají, jako to učinil vídeňský kardinál pan Schönborn. Měly by zajít ještě dále a vytvořit pevnou a širokou koalici s muslimy a židy, společně hájíce svobodu praktikovat náboženství. Jakékoli náboženství.
Případ svobody vyznání je jen jedním, klasickým aspektem demokratické svobody pro všechny, jak věřící, tak nevěřící – proto by se za něj měli postavit i sekularisté. Zneužívání sekularizmu pravicovými stranami Evropy k tomu, aby vyloučily ze společnosti muslimy, je fundamentálně nedemokratické. Je to útok nejen na islám, ale také na všechna náboženství a na samu svobodu jako takovou.
Olivier Roy, autor knihy Holy Ignorance: When Religion and Culture Part Ways (Svatá ignorance – když se oddělí náboženství a kultura), je šéfem projektu ReligioWest Evropského univerzitního institutu ve Florencii, který studuje změny religiozity na Západě. Původní verze článku vyšla v tlačném vydání The International New York Times 5. června 2014 a v elektronickém vydání o den dříve.
