Jak můžeme zastavit vraždy ze cti?

Změna konceptu cti a lepší porozumění vlastní víře může pomoci vraždy ze cti zastavit.

Znepokojující případy extrémního násilí proti ženám po celém světě se dostali na světlo pozornosti v několika uplynulých týdnech. Vražda Farzany Parvín v Pákistánu obrátila pozornost k černé statistice místních žen zabitých kvůli takzvané cti. Podle Pákistánské komise pro lidská práva se jen za rok 2013 stalo oběťmi vražd ze cti 869 žen.

Senzacechtivá média se případu Farzany Parvín velmi záhy chopila a zneužila ho pro podporu stereotypů a chybných vysvětlení, čímž odstavila mnohem zásadnější a potřebnější otevřenou diskuzi o nenávisti vůči ženám na zcela vedlejší kolej.

Tyto takzvané vraždy ze cti jsou jedním projevem násilných a zločinných praktik na ženách, které, jak se zdá, přetrvávají v zemích jako je Pákistán a Afghánistán, či v několika dalších státech s většinou muslimského obyvatelstva. Někteří lidé jsou sklonni k unáhlenému hledání příčin tohoto zavrženíhodného činu v náboženství, ačkoli islám sám se proti podobným zločinům naprosto jasně vymezuje. Proto je nezbytné poukázat a odkrýt tento logický klam a falešné obvinění a začít o problémech násilí na ženách a vražd ze cti diskutovat naprosto otevřeně, v kontextu islámu i v kontextu sdílených sociálních norem cti.

Pochopení kodexu cti

Nejprve je nutno zvážit koncept cti jako takový. Známý filozof Kwame Anthony Appiah předkládá analýzu pojmu čest a jeho idea morálních revolucí může být v tomto případě obzvláště užitečná. Jeho kniha Kodex cti (The Honour Code) studuje procesy, které vyústili ve tři ohavné praktiky spojené se ctí: řešení sporů duelem se zbraněmi v Británii, svazování ženských chodidel v Číně, nebo otroctví v Britském impériu. Podle Appiaha vyústění těchto praktik „nebylo morálním argumentem (…), tím byla ochota žít podle nich.“

Appiah se také dotýká pokračujícího obyčeje vražd ze cti. Zdůrazňuje, že skupiny se společnou identitou žijí určitým zákonem cti, sadou sdílených norem, která jim diktuje specifické požadavky, určuje každému jednotlivci zisk, nebo ztrátu jeho osobního práva na respekt v očích ostatních. Ba co více, skupina, která nehledě na něčí identitu, přijme tento určitý kodex cti, náleží ke stejnému světu cti. Tento rámec pak podmiňuje, jak bude společnost s jedincem zacházet.

Díky tomuto mohou obecné nároky na chování jednotlivce v určitých situacích objasnit, proč vraždy ze cti stále pokračují. Tato praktika, jakkoli hluboce nemorální pro většinu z nás, je vyžadována určitým kodexem cti. Proto pro nás nemohou být překvapením slova jednoho muže, který se takové vraždy ze cti dopustil: „Když něčí dcera nebo sestra uteče z domova, mysl muže nemůže unést takovou zradu ze strany ženy. Proto nám prosím řekněte, jaké by mohlo být jiné řešení v takové situaci?“

Až donedávna bylo podobné uvažování široce rozšířené i v Evropě.

„Ještě před třiceti lety bylo běžné slyšet o vraždách ze cti i mezi Italy. Ale nyní, když manžel zabije svoji manželku, nazývají to zločinem z vášně,“ říká Cinzia Tani, italská spisovatelka a novinářka. „V dnešní Indii je útok politím kyselinou často označován jako zločin z vášně, podnícení žárlivostí a touhou po pomstě (…) aby někoho nadosmrti ocejchoval a přinutil jej cítit hanbu.“

Ve skutečnosti je zločin z vášně často užíván jako právnický termín pro soudní případy vražd napříč kulturami a národy.

Islám a přeformování cti

Poté, co se ponaučíme z historie, zjistíme, že to, co Appiah navrhuje jako úspěšnou cestu kupředu v bitvě proti vraždám ze cti, je přetvoření konceptu cti.

Jinými slovy, ti, kteří si přejí vykořenit vraždy ze cti, musí prosadit strategii kolektivní hanby: vrhnout světlo pozornosti na to, jak tyto případy poškozují pověst celé země a hnát vládu k odpovědnosti za to, že Pákistán stále nechává ve stavu lodi balancující na hraně potopení.

Klíčovým faktorem kampaní proti vraždám ze cti je pak také náboženství. Například, islám hraje v Pákistánu velmi významnou roli, zahrnut je i v jeho ústavě. Proto je tolik povzbuzující slyšet fatwu Pákistánské rady učenců, která prohlásila, že „zabít něčí dceru a ponižovat ji je znakem nevědomosti.“ (Nicméně, jak uvedl jeden kritik, duchovní musí být více slyšet a být více konzistentní v odporu vůči veškerým formám bigotnosti.)

V bitvě o změnu pojetí cti v těch muslimských komunitách, ve kterých působí krveprolití, je zcela nejzásadnější demonstrovat fakt, že islám v žádném případě vraždy ze cti nepodporuje.

Například, že existují dva verše přímo v Koránu, v súře an-Núr a súře Merjem, které byly zjeveny k obraně cti Prorokovy manželky ’Áiši, respektive Marie, matky Proroka Ježíše. Ve skutečnosti nás islámský morální zákon učí, že Sám Bůh brání čest ženy a že Korán v případě cizoložství viní jak ženy, tak i muže rovným dílem. Pak je zcela jasné, že idea násilí na ženách z důvodů ochrany cti není v žádném případě spravedlností předepsanou Koránem, ale namísto toho jde jen o formu sociálně konstruované patriarchální představy. Proto nám islám může proti vraždám ze cti pomoci, neboť jde o náboženství, které brání ženy před násilím a odsuzuje ty, kteří jim ubližují.

Appiah správně dokazuje, že islám je v boji proti vraždám ze cti naším spojencem a nabízí nám ke zvážení jeden návrh: Přimět ty muslimské společnosti, mezi kterými se problém vyskytuje, aby naopak cítily hanbu za to, že znesvěcují muslimské ideály. Uvážíme-li případy typu Farzana Parvín a mediální hysterii, kterou na Západě působí, není již tolik těžké vidět, jak činy jen několika málo muslimů hanobí obraz islámu v očích nemuslimů.

Zde je pak nutno rozlišovat mezi aktem, který je islámský a činem, který je jen vykonán muslimem. Jak zdůrazňuje Myriam Francois-Cerrah ve svém článku o islamofobii: „Ačkoli je Pákistán zemí s muslimskou většinou, pokládat islám za ústřední faktor, motivující chování všech Pákistánců, je formou kulturního rasismu.“

Boj proti násilí na ženách

S odhlédnutím od rasistických stereotypů a zneužívání mezikulturních nedorozumění, je důležité si zapamatovat, že násilí na ženách se nezastavuje před národními, či kulturními hranicemi. Jde o globální fenomén, který se projevuje různými formami.

Bojovat proti násilí na ženách znamená přiznat u mnoha mužů patrnou jistou tendenci pokládat útlak žen za normální na základě určitého oprávnění. Například hromadná skupinová znásilnění a s kastou spojené sexuální násilí v Indii zcela jasně dokazují existenci jakýchsi feudálních nároků, které si osobují muži z vyšších kast. V USA stejně tak nynější vražda šesti lidí v Santa Barbaře vede k debatě ohledně kulturního vkladu pro uplatňování nároků na základě rasy či pohlaví.

Jinak řečeno, vraždy ze cti nemizí, protože se neztrácí vnímání ztracené cti, kterou Appiah popisuje jako „nárok na respekt“.

Kontext se různí, ale potřeba značným způsobem přetransformovat přístup a vztah k ženám je naprosto zřejmá. Jak v muslimských, tak i v nemuslimských zemích musíme i nadále hovořit o nespravedlnostech a prvcích kultury, které upírají důstojnost a respekt všem ženám i mužům a musíme se stavět proti nim.

Musíme hledat v našich srdcích i myslích sílu v tomto zápase vytrvat. Noční můra násilí a vražd skončí jedině tehdy, když bude koncept cti přeměněn a přetvořen do podoby, která životy lidí respektuje a nikoli je bere.

Riada Asimovic Akyol je doktorandka mezinárodních vztahů na univerzitě Galatasaray v Istanbulu. Je také přispěvatelkou Al-Monitoru a dalších publikací. Původní verzi článku publikovala stanice Al Džazíra.